Ladislav seděl na parapetu a díval se z okna. Čekal na tátu. Už to byly celé dva roky, co je maminka opustila. Našla si novou rodinu, řekl táta jednou smutně. Proč odešla od svého syna? Kdo ví. Ladislavovi to nebylo jasné. Jen začal na ni pomalu zapomínat.
Táta se snažil dělat všechno pro svého syna. Chlapec už měl deset let. Je skoro dospělý, není čemu ho tajit. Nemá smysl. Naučil se mýt nádobí a skládat věci do poliček. S hračkami si už nehrál. Cítil se dospělejší. Jenže mu chyběl pes. Ale jeho prosbu táta odmítl.
Kdo by se o něj staral? Já pořád pracuji, ty chodíš do školy, a přeci jen jsi ještě malý.
Místo psa nakonec táta přivedl domů ženu. Jmenovala se Anežka. Začala u nich bydlet. Ladislav s ní moc nemluvil. Rozhodl se, že je zbytečná. Táta ji však nazýval manželkou a chtěl, aby měl syn zase mámu.
Já ji nepotřebuji! odpověděl Ladislav bez váhání. Vrátil se zpátky na místo u okna. A tak spolu žili. Chlapec si všiml, jak je táta s Anežkou spokojený. Byli k sobě srdeční, smáli se, objímali. Ladislav byl ale stále naštvaný.
Tati, chci, aby odešla. Ladislave, to není možné. Je těžké žít bez ženy bez manželky a maminky.
Když přišlo jaro, Ladislav běhal po dvoře s kamarády. Noví přátelé mu řekli, že ho táta a Anežka pošlou do dětského domova.
Ladislav dostal strach. Proč by ho nemohli dát pryč? Pořídí si vlastního dítě a on jim bude přítěží. Rozhodl se tedy být připravený na nejhorší.
Jednou zaslechl útržek rozhovoru: Jemu tam bude dobře, měli bychom ho tam poslat.
To byl pro Ladislava konec. Celou noc oka nezamhouřil a ráno se rozhodl, že Anežky se zbaví. Jen jim všechno zhoršuje. Začal vyvádět osolil jí čaj, zapnul sporák pod prázdnou pánví. Zlobil. Anežka pochopila, kdo za tím stojí, a pozvala ho ke slovu.
Ladislave, musíme si promluvit. Jsi naštvaný. Já nejsem na nic naštvaný, snažil se vymluvit. Ladislave, nechci ti ublížit, ani tě ranit, miláčku Nejsem tvůj miláček! Pronajali jsme na léto chalupu. Chtěli jsme tě překvapit, ale asi je čas říct pravdu. Táta našel psa a dnes si ho jedeme vyzvednout. Můžeš jet s námi. To není jen tak? Ladislav byl překvapený a ochoten jí věřit. Potom ji pevně objal.
Anežka měla slzy na krajíčku. Tak vidíš, máš být šťastný, vše bude v pořádku, není třeba plakat, pohladila ho po vlasech.
Když se táta vrátil z práce, vyrazili pro štěně. Ladislav už necítil zloba, jen slitování, a Anežka mu už nepřipadala jako nepřítel. Usmířili se. Pes mu usnul v náručí. Byli šťastní všichni.