Existuje mnoho dojemných příběhů o setkáních po dlouhých letech. Tento je jedním z nich. Otec Anežky opustil rodinu, když byla dívka ještě malá, měla tehdy čtyři roky. Její maminka ji potom vychovávala sama, ale chybějící úplná rodina na Anežce zanechala stopy. Už odmalička se snažila mamince pomáhat, jak mohla, a brzy si našla i brigádu, protože doma nebyl nikdo, kdo by pořádně vydělával. Kvůli tomu měla Anežka velmi málo kamarádů, nechodila ven, a vyrostla spíše uzavřená.
Teprve když maminka odešla do důchodu, mohla Anežka věnovat trochu času i sobě samé. Právě tehdy poznala mladíka jménem Jakub. Po nějaké době se seznámili i s jeho rodiči. A potom ji Jakub požádal o ruku. Plánovali velkolepou svatbu, o které Anežka snila už od dětských let. Když však začali sestavovat seznam hostů, Anežku napadlo, že by měla pozvat i svého otce.
Jenže neměla na něj ani adresu, ani telefonní číslo. Jakub jí poradil, aby svatební pozvánku dala svému strýci bratrovi otce. Ten přece určitě bude vědět, kam ji má poslat. A tak se stalo, že kvůli nečekané záměně a několika drobným omylům dorazila Anežka na úřad s mírným zpožděním. Venku zrovna hustě pršelo. Přehodila si kabát přes svatební šaty a rychle vyběhla z domu. Najednou spatřila auto, u kterého stál její otec. Bez zaváhání nasedla k němu. Celou cestu plakala. Na tenhle okamžik čekala tolik let… Bylo vidět, že mají mnoho, o čem budou mluvit…