BEZ DOMOVA
Vendula neměla kam jít. Opravdu vůbec nikam Pár nocí se dá přečkat na hlaváku. A co pak? Najednou jí bleskla hlavou spásná myšlenka: Chata! Jak jsem na ni mohla zapomenout? I když chata je silné slovo. Rozpadlá bouda někde v křoví. Ale pořád lepší než vlakáč, přemítala Vendula.
Sedla do osobáku, opřela se o studené okénko a zavřela oči. Myšlenky ji brzy dostihly všechno, co prožila za poslední dobu. Před dvěma lety přišla o rodiče, zůstala sama a bez podpory. Na školné neměla, tak musela z VŠ odejít a začít prodávat brambory na tržnici.
Pak se na ni štestí usmálo a potkala svoji velkou lásku. Jaroslav byl milý, slušný chlápek. Za necelé dva měsíce měli tichou svatbu.
Mělo to vypadat jako začátek pohádky Jenže život si pro Vendulu schoval ještě pár překvapení. Jaroslav navrhl, aby prodali rodičovský byt v centru Prahy a otevřeli si svůj podnik.
Všechno vylíčil tak nádherně, že Vendula neváhala ani chvíli a byla přesvědčená, že dělají správnou věc brzy po finančních problémech ani památky. Až se postavíme na nohy, mohli bychom i mimčo! Už se hrozně těším být máma! snila naivně.
Byznys šel do kopru. Jak peníze mizely do kanálu, hádky doma se stupňovaly a vztah se rychle rozpadal. Brzy si Jaroslav přivedl domů novou slečnu a Vendulu s ledovým klidem odstřihl.
Vendula nejdřív chtěla běžet na policii, ale pak jí došlo, že nemá co žalovat sama byt prodala a všechny peníze vrazila Jarkovi do rukou
***
Po výstupu na zastávce se Vendula táhla po prázdném perónu. Bylo brzké jaro, chatařská sezóna ještě nezačala a zahrada připomínala džungli po tříleté okupaci křovinami a plevelem. To zvládnu. Uklidím to tady a všechno bude jako dřív, mohla si stokrát opakovat, ale dobře věděla, že jako dřív už nikdy nebude.
Klíč zůstal pěkně pod schůdkem od verandy. Jenže dveře se mezitím propadly a odmítaly poslouchat. Zkoušela všechno možné, ale byly neústupné jako úředník v bance. Nakonec to vzdala, sedla si na zápraží a spustila tichý pláč.
Najednou na sousední parcele zahlédla stoupat kouř a slyšela ruch. Hurá, někdo tu je! Vydala se k plotu.
Paní Růženo, jste doma? zavolala.
Ale místo Růženy stál na dvorku zarostlý starší muž, co si u ohýnku vařil vodu v hrníčku, co už zažil lepší časy.
Promiňte, kdo jste? A kde je teta Růžena? couvala Vendula.
Nebojte, slečno. A prosím, nezviňte hned policii, nedělám nic špatného. Nespím vevnitř, jenom tady na zahradě
Zvláštně klidný a příjemný měl ten pán hlas. Docela jako profesor na gymplu.
Vy jste bez domova? plácla Vendula.
Ano, tak to prostě je, přikývl a díval se do země. Vy jste ze sousedství? Nemusíte se bát, nebudu vás rušit.
A jak se jmenujete? zeptala se.
Miloslav.
A příjmením? nevzdávala se.
Miloslav Habart, doplnil do překvapení.
Vendula si nenápadně prohlédla jeho obnošené, ale překvapivě čisté oblečení a zarostlou tvář, která nevypadala nijak zanedbaně.
Já vlastně nevím, na koho se mám obrátit povzdechla si Vendula.
Copak se děje? projevil zájem Miloslav.
Ty dveře jsou úplně zaseklý. Nejde to otevřít, posteskla si.
Jestli dovolíte, zkusím na to mrknout, nabídl Miloslav.
Byla bych moc vděčná, povzdychla si.
Zatímco Miloslav zápasil s rezavou petlicí, Vendula si připadala asi tak užitečná jako vyschlá studna: Kdo jsem já, abych někoho soudila nebo se mu vyhýbala? Taky nemám pořádné místo, kde složit hlavu
Vendulko, můžete vstoupit! zasmál se Miloslav Habart a s bouchnutím otevřel dveře. Počkejte, vy tu chcete nocovat?
No jasně, vždyť kam jinam? podivila se.
A topení tu máte?
Snad kamna? Moc tomu nerozumím přiznala rozpačitě.
Dřevo někde je?
To fakt nevím, svěsila ramena.
Tak počkejte v teple. Něco si vymyslím, rozhodl Miloslav a zmizel za plotem.
Vendula mezitím uklízela v chladu a nepořádku. Bylo jí úzko, neuměla si představit, že tu zůstane. Pak se vrátil Miloslav s náručí polen. Kupodivu byla upřímně ráda, že se někdo takový objevil.
Miloslav trochu protáhl komín, rozdělal v kamnech a za chvíli bylo v chatě hned útulněji.
Hotovo! Přihazujte vždycky pár polínek, na noc kamna ztlumte. Nebojte, teplo vydrží do rána, ujišťoval ji.
A kam teď půjdete? Za sousedy? zeptala se Vendula.
Jojo, nebojte, na vedlejší pozemek. Do města se mi nechce nechci si sám rozrýpat staré vzpomínky.
Pane Habarťe, počkejte. Dáme si večeři, čaj a pak můžete jít, trvala na svém Vendula.
Miloslav neodporoval. Svlékl bundu a posadil se ke kamnům.
Promiňte, možná to není slušné, ale proč jste skončil na ulici? Vypadáte celkem kultivovaně
Miloslav po krátké odmlce začal vyprávět. Celý život učil na fakultě, zajímal se o vědu, věnoval čas studentům. Stáří přišlo nenápadně. A když si uvědomil, že je úplně sám, bylo už na změny pozdě.
Před rokem se objevila neteř. Začala naznačovat, jak mu pomůže když jí odkáže svůj byt. Miloslav měl radost konečně někdo blízký! Neteř Tereza ho pak přemluvila, aby prodal byt v paneláku že prý koupí krásný dům se zahradou. Měla už výbornou nabídku za pár korun.
Toužil po zahradě a čerstvém vzduchu, tak kývl. Tereza navrhla uložit peníze do banky.
Strejdo, posaď se na lavičku, já zařídím formality, řekla mu u vchodu.
Zmizela s taškou peněz ve vestibulu a Miloslav čekal. Hodinu, dvě, tři marně. Když vešel dovnitř, nikdo tam nebyl, z druhé strany banky byl další východ
Nemohl uvěřit, že ho takhle příbuzná podrazila. Zkoušel jít k ní domů místo ní otevřela nějaká paní a oznámila mu, že Tereza už dávno prodala byt.
Smutný příběh, viďte? povzdechl Miloslav. Od té doby žiju všelijak. Pořád se nemůžu smířit s tím, že už nemám kde bydlet
To není fér! Já to mám dost podobně přikývla Vendula a vyprávěla svůj příběh.
Špatná šlamastyka. Já už měl život za sebou ty jsi ale mladá, všechno zvládneš! Každý průšvih má řešení, uklidňoval ji Miloslav.
Tak dost! Pojďme jíst! usmála se Vendula.
Dívala se, jak Miloslav s chutí jí špagety s párkem. Najednou byla nejvíc smutná z toho, jak je na tom starý pán sám.
Bože, jak je strašné být úplně opuštěný, nikoho na světě nezajímat prolétlo Vendule hlavou.
Vendulko, mohu ti pomoct s návratem na vysokou. Mám tam pořád pár kamarádů, dostaneš se i na bezplatné studium, navrhl nečekaně Miloslav. Já teda v tomhle stavu radši osobně nejdu, ale napíšu rektorovi je to můj dávný přítel. Pomůže ti, uvidíš.
Děkuju! To by bylo super! zazářila Vendula.
A taky děkuju za večeři a za to, že jsi mě vyslechla. Už půjdu, je pozdě, zvedal se Miloslav.
Počkejte. To přece nemyslíte vážně! Kam byste šel?
Neboj. Hned vedle mám teplý přístřešek. Zítra se stavím na návštěvu, mrkl na ni.
Ne, na ulici nepůjdete. Jsou tady tři místnosti, vyberte si kterou chcete. Abych pravdu řekla, bojím se tu sama. Bojím se těch kamen. Nenecháte mě v bryndě, že ne?
Neboj, neopustím tě, odpověděl upřímně Miloslav.
***
Uběhly dva roky Vendula slavně zvládla zkoušky a v euforii se vracela na chatu. Sice teď bydlela na koleji, ale chatu si nechala jako útulné azylové hnízdo.
Nazdar! volala, když objímala dědu Miloslava.
Vendulko! Ty moje beruško! Proč jsi nezavolala? Šel bych ti naproti! Tak co, udělala jsi to? radoval se.
Jo! Všechno skoro na výbornou! chlubila se. Koupila jsem zákusek. Dej vařit vodu, budeme slavit!
S Miloslavem si povídali, sdíleli novinky.
Zasadil jsem vinnou révu. A támhle udělám altánek. Bude to tu jak v ráji! nadšeně plánoval.
Super! Hele, tady jsi šéfem ty. Já přijedu odjedu smála se Vendula.
Miloslav jako by omládl. Už nebyl sám. Měl svůj domov, měl vnučku Vendulku. I ona se tak nějak vrátila zpátky do života. Miloslav Habart se pro ni stal rodinou. Vendula má dodnes pocit, že tenhle děda, kterého jí osud poslal, jí nahradil rodiče a podržel v době, kdy už nic jiného nezbývaloKdyž se setmělo a nad zahradou se rozsvítily první lucerničky ve větvích, seděli spolu na zápraží, smáli se a plánovali další dny. Z někdejší rozpadlé boudy se stal domov možná skromný, ale plný sdílených vzpomínek a nadějí.
Víš, na tom, kde bydlíš, vlastně vůbec nezáleží, řekl tiše Miloslav a položil Vendule ruku na rameno. Důležité je, že tu máš někoho, s kým můžeš být sám sebou.
Vendula se zadívala k modrajícímu obzoru. V hlavě jí probleskly všechny bolesti, pády i naděje posledních let a najednou pocítila klid, jaký už dlouho neznala. Pochopila, že opravdové štěstí se neměří počtem pokojů ani výší účtu v bance. Někdy stačí obyčejné slovo, naslouchající duše a teplo kamen, které praskají ve tmě.
A tak ti dva, které kdysi vyhnal svět za svými dveřmi, našli v tichu chaty všechno, co jim kdy scházelo. Zapomenuté místo na konci vesnice se stalo začátkem úplně nového příběhu kde ani minulost, ani samota už neměly žádnou sílu.
Venku doznívala píseň kosa a mezi větvemi rozkvetlé jabloně putoval jejich nový domov spát. A tak, jakoby to všechno bylo sen, zůstali spolu každý den o něco silnější, každý večer vděčnější, že z těch dvou bezejmenných ztratili jen staré bolesti, ale našli něco mnohem důležitějšího: domov, ve kterém už nikdy nejsou sami.