Životní cesta Aleše byla plná překážek a těžkostí, které ho nakonec zavedly k Rebece. Navzdory všem životním útrapám dokázali společně najít štěstí.

Dobré zprávy

Aleš byl takové to opožděné dítě v rodině. Rodiče ho zbožňovali, dopřáli mu skvělé dětství plné knedlíků, pohádek a letních táborů u Berounky. Jenže jak už to v životě bývá, štěstí nevydrží věčně nejdřív odešla máma, když bylo Alešovi dvacet, a brzy poté i táta. Aby toho nebylo málo, kvůli vojně jim ani nemohl dát poslední sbohem, takže mu zbyly jen nostalgické vzpomínky na nedělní obědy a otcovy historky u piva.

Když se Aleš po vojně konečně vrátil do rodného Plzně, místo slavnostního přivítání našel v jeho bytě celou rodinu tety Boženy. Z jejich pohledů bylo jasné, že je tam asi o jednoho Aleše navíc. Než by řekl vepřo, knedlo, zelo, sbalil si svých pár švestek a zmizel. Pokusil se žít u kámoše Honzy, ale i tam po čase zjistil, že je asi jako host navíc na domácí zabíjačce tedy spíš na obtíž.

S prázdnou kapsou a ještě prázdnějším žaludkem se rozhodl stopem přesunout do Brna, že třeba bude v tom moravském velkoměstě líp. Díky starému známému z vojny sehnal práci na stavbě plat? Slibný, jídlo? Taky, a ještě přespání. Makal od rána do večera, užíval si výhledů z lešení a poprvé si připadal skoro dospěle. Až do doby, kdy šéf vzal čáru i s výplatou a nechal dělníky v Brně na konci světa.

Když většina kamarádů měla aspoň někoho, kdo je vytáhne z bryndy, Aleš měl jen prázdnou peněženku a žádné doklady. Ocitl se doslova v hlavní roli: Jak přežít v Brně bez občanky? Jeho jídelníček se smrskl na zlevněné rohlíky z popelnic a někdy uzená žemle do vlaku, spával na hlaváku, případně ve vchodech činžáků, když bylo moc hnusně. O práci nikdo nestál kdo by taky vzal zarostlého bezdomovce, co smrdí jako chlív?

Až jednou, kdy si zrovna četl složení na jogurtovém kelímku vytáhnutém ze smetí, přišla k němu Růžena žádná miss, ale srdce na pravém místě a úsměv tak vřelý, až zapomněl na všechny špatné dny. Přinesla mu chleba s máslem, popovídala a okouzlila Aleše tím, že ho nevyhnala jako všichni ostatní.

Bohužel štěstí se, jak už má u Aleše v oblibě, otočilo zády skolila ho zápal plic. Skončil v brněnské nemocnici, kde mu dali druhou šanci: ostříhali ho, navlékli do čistého pyžama a krmili jako prince. Každý den se těšil na návštěvy Růženy se svačinou a křížovkami. Když ho propustili, hádejte, kdo stála u východu s novými botami a objala ho, jako by byl starý známý. Přemohl ho dojetím a vydal se za ní domů.

Brácha Růženy, Milan, mu pomohl s novými doklady, a protože Češi jsou v jádru dobráci, najednou pro Aleše bylo otevřených víc dveří. Sehnal práci v menší pekárně a už si nemusel hledat večeři v kontejneru. Postupem času se s Růženou dali dohromady nejdřív opatrně, pak naplno, a nakonec z nich byli manželé. Díky všem průšvihům pochopili, že i když máte mizerný den a v kapse ani korunu, s trochou štěstí a pořádným kusem chleba můžete být šťastní i v Brně.

Rate article
Add a comment