Jmenuji se Petr Novák a moje dětství bylo protkáno láskou a péčí. Rodiče mi poskytli krásné vzpomínky a pocit bezpečí. Všechno se však změnilo, když jsem ve dvaceti letech přišel nejprve o maminku a krátce nato i o tatínka. V té době jsem sloužil na vojně a nebylo mi dopřáno se s nimi rozloučit. Vzpomínky na ně si dodnes nesu v srdci.
Po návratu z vojny jsem chtěl začít znovu a vrátit se domů, ale můj dům už obývala teta se svojí rodinou. Z jejich pohledů jsem vycítil, že tam nejsem zrovna vítaný. Otočil jsem se tedy a do toho domu už se nikdy nevrátil. Uchýlil jsem se ke kamarádovi, ale i tam jsem poznal, že jen překážím. Peněz jsem měl málo a vyhlídky mizerné, tak jsem stopoval až do Brna, abych zkusil najít práci a nový začátek.
Díky známému jsem sehnal práci na stavbě, kde mi slíbili obstojný plat, teplé jídlo a kde složit hlavu. Tvrdě jsem dřel, ale byl jsem šťastný, že mám aspoň to málo. Štěstí ovšem netrvalo dlouho. Najednou nás majitelé opustili, zůstali jsme bez peněz, bez výplaty a bez dokumentů. Většina dělníků zmizela díky svým kontaktům, ale já neměl nikoho a nebyl jsem schopen ani prokázat svou totožnost.
S prázdným žaludkem jsem hledal, čím utišit hlad, a ze zoufalství jsem vybíral popelnice. Spával jsem na nádraží nebo pod schody činžáků, abych nezmrzl. Vzhledem jsem připomínal tuláka a nikdo mi nechtěl svěřit práci. V těch chvílích jsem si často říkal, že už mi zřejmě není souzeno být šťastný. Ale osud mi ukázal opak. Jednoho večera za mnou na lavičku přišla žena. Jmenovala se Libuše. Nebyla krásná podle časopisů, ale měla v sobě laskavost a pochopení, které mě doslova objaly. Přinesla mi trochu polévky, pár rohlíků a povídala si se mnou, jako bych byl dávný známý.
Jednoho rána mě skolila zápal plic a skončil jsem v nemocnici. Tam se o mě zdravotní sestry postaraly, dali mi čisté oblečení, ostříhali mi vlasy a zase jsem se na chvíli cítil jako člověk. Největší radost mi ale udělaly návštěvy Libuše každou chvíli si našla čas přijít. Když mě propustili, čekala už na mě v nemocnici se sáčkem, kde byla nová košile a boty. Pevně mě objala a já měl pocit, že patřím na svět. Vzal jsem její nabídku a šel s ní domů.
Libušin bratr mi pomohl s novými doklady a díky němu jsem dostal další práci, tentokrát už na smlouvu. S Libuší jsme se do sebe zamilovali, život se mi obrátil naruby a nakonec jsme se vzali. Dneska jsem šťastný muž a víc než kdy jindy věřím, že i když člověk padne na dno, dobré srdce a lidská podpora umí uzdravit. Naučil jsem se, že láska a pomoc blízkých mají mnohem větší hodnotu než jakákoliv koruna.