Jako pták na vábničku – Příběh věrnosti, manželských slibů a osudových zkoušek jedné české ženy: Jak…

Dobré zprávy

Jako pták na vábení

Holky, vdávat se má jednou na celý život. S milovaným člověkem zůstat až do posledního dechu. Ne bloudit bez cíle světem a hledat pořád tu pravou polovičku. Jinak člověk zůstane jako ohlodané jablíčko.

Ženatý muž je tabu. Ani vás nenapadne začínat s ním vztah. Říkat si jenom si trochu zaflirtuju a jdu dál. To pak padnete dolů do propasti. Oba. A falešné štěstí vás mine.

…Mí rodiče jsou spolu už padesát let. Jsou pro mě živý vzor. Snažím se najít svůj osud a chránit ho jako oko v hlavě tak jsem smýšlela mezi kamarádkami, když mi bylo dvacet. Chytré řeči do mě zasela babička. Její slova jsem brala jako zákon.

Holky se ale jen pochechtávaly:
Nestraš, Lucie. Počkej, až se ti zalíbí ženáč. Budeme se dívat, jak se ho budeš dobrovolně vzdávat…

Jenže jim jsem nevyprávěla, že maminka měla moji starší sestru Janu ještě před svatbou a ani nevěděla, kdo je její otec.

Byla to tehdy hanba po celém kraji. Za pět let jsem se už narodila já, to už byli rodiče svoji. Tatínek se do mámy úplně zamiloval a společně prožili celý život. Museli ale odejít z rodného města. Od mládí jsem si proto věřila: žádné nemanželské děti, žádní ženatí muži.

Osud mi ale rozepsal jiný scénář…

Se sestrou Janou jsme si nikdy nerozuměly. Pořád má pocit, že rodiče mají radši mě než ji, že ji zanedbávají. Neustále žárlí. Mezi námi je tajná soutěž: kdo získá víc rodičovské lásky. Samozřejmě, je to hloupé.

…S Petrem jsem se seznámila v klubu. Petr byl kadet, já zdravotní sestra. Večer plný tance, zamilovanost od první chvíle. Za měsíc jsme měli svatbu. Štěstí přetékalo. Držela jsem se Petra jako pták na vábení.

Po ukončení vojenské školy jsme se stěhovali do jeho kasáren. Bylo to dost daleko od mého domova. Brzy přišly hádky, neporozumění. Nebylo se komu svěřit, komu si postěžovat maminka žila v cizině.

Narodila se nám Terezka. Psaly se devadesátky Nic nebylo jisté.

Petr odešel z armády a začal dost pít. Nejprve jsem ho litovala a utěšovala. Všechno bude dobré, vydrž.

Trochu mě poslouchal:
Lucko, vím to, ale nejde to zastavit. Dám si a svět je růžový.

A pak začal Petr najednou mizet. Někdy den, jindy týden. Jednou se vrátil až za měsíc, demonstrativně dal na stůl kufřík nacpaný bankovkami.

Odkud to máš? ptám se s nedůvěrou.

To je jedno, Lucko! Vezmi si, utrácej, klidně přivezu víc, řekl Petr pyšně.

Schovala jsem ten kufřík. Ani jsem se ho nedotkla.

Petr pak zase zmizel. Vrátil se po půl roce. Hubený, zničený, zlý. V očích prázdno, které děsilo.

Lucko, sundej si ty zlaté řetízky. Musím splatit dluh vážným lidem, díval se na mě zpříma.

To ne, tyhle šperky mám od rodičů. Nedám je ani za nic!

Petře, co se děje? Kde jsi tak dlouho? Máš přece rodinu, křičela jsem zoufale.

Nekřič! Je to složité, přistoupil ke mně.

Vynesla jsem z kuchyně onen kufřík:
Vezmi si ho. My s Terezkou to zvládneme.

Brala jsi z toho? ptal se.

Ani haléř. Tyhle peníze nejsou pro nás…

Stejně je to málo povzdechl si. Něco vymyslím.

…Daroval mi noc plnou vášně. Milovala jsem ho z celého srdce, vše odpouštěla.

Ráno se začal balit.

Na dlouho, Petře? ptala jsem se a upřeně mu hleděla do očí.

Nevím, Lucko. Čekej, políbil mě a zavřel za sebou dveře.

A já čekala. Rok, dva…

V nemocnici, kde jsem pracovala, mi začal dvořit lékař Martin. Byl ženatý. To mě drželo zpátky. Navíc, byla jsem vdaná, i když jsem Petra dva roky neviděla. Od Petra žádné zprávy, ani řádka.

…Blížily se Vánoce. Všude voněly mandarinky, stály vánoční stromky, radostná nálada.

Zazvonil zvonek. Ve dveřích Petr.

Vrhnu se mu kolem krku a líbám ho.
Konečně, miláčku! Kde jsi byl?

Počkej s těmi polibky, Lucko Musíme se rychle rozvést. Narodil se mi syn. Nechci, aby byl bez otce, přešlapoval na prahu.

Zamrazilo mě. Vše mi plulo před očima. Z mojí lásky zbylo už jen uhlíček, co pod popelem ještě doutnal. Ale asi to tak mělo být. Ani jsem nemrkla.

Dobře, Petře. Jak se říká: Rozlitou vodu zpět nesesbíráš. Nebudu tě zdržovat. Po svátcích se rozvedeme. Celý život obrácený naruby.

Nechceš vidět Terezku? Je u kamarádky. Přivedu ji, stačí říct. Tereza už bude taky bez otce, zabolelo mě to říct.

Promiň, pospíchám. Jindy ji obejmu, a odešel.

Žádné příště už nikdy nebylo. Petr už dceru nikdy neviděl. Stali jsme se si cizí.

Martin, vytušíc moji osamělost, mě omámil svou laskavostí. Najednou mi bylo jedno, že je ženatý. Zakázané ovoce mě přestalo zajímat.

Martin byl něžný a pozorný. Padla jsem mu do náruče, byla jsem lapena. Náš románek trval tři roky. Martin navrhl svatbu.

Ne, Martine. Nemůžeme stavět štěstí na slzách tvé manželky a dítěte. Každý máme jít svou cestou, skoro jsem to neřekla přes knedlík v krku.

Dokázala jsem tu vášeň ukončit. Ale musela jsem změnit práci. Pryč z dohledu, pryč ze srdce.

…Mým osudem se stal Václav.

Vychovával syna, protože jeho žena odešla za jiným. Zůstal mu na všechno sám.

Seznámili jsme se v nemocnici, když byl u mě na oddělení.

Václav mě rozesmával svými vtipy až jsem si ho zamilovala. Jeho synovi Davidovi bylo sedm, mé Terezce osm. Dal nás dohromady snad osud.

Všechno nám klapalo, rozuměli jsme si, děti dělaly starosti i radost. Všichni jsme spolu sdíleli, neměli jsme před sebou tajemství. Druhé manželství se mi povedlo. Střežím si ho jako poklad. Vašek je slunce mého života.

Jsme spolu už třicet let…

Nedávno volal Petr mojí mamince:
Takovou ženu, jako je Lucie, jsem už nikdy nepotkal…

Život mě naučil, že štěstí stojí na upřímnosti a odvaze nevzdat to se správnými lidmi. Když někoho milujete, važte si ho a dejte tomu to nejlepší ze sebe. Jak se říká u nás: Lepší malý plamínek doma, než velký oheň cizí.

Rate article
Add a comment