Život na kusy: Příběh jedné rozvrácené české rodiny, kde otec Svatopluk střídal milenky a matka Eva …

Dobré zprávy

NA ŽIVO…

V téhle rodině si každý žil na vlastní pěst.
Tatínek Mirek, vedle manželky, udržoval srdečné vztahy ještě s dalšími ženami a kolikrát to ani nebyla jen ta samá! Maminka Dagmar, která o jeho záletech měla slušné tušení, taky nesekala latinu. Volné chvíle ráda trávila s kolegou z práce jenže ten samozřejmě měl doma manželku taky. Dva synové byli ponecháni na pospas osudu a staral se o sebe každý, jak uměl.

Výchova? Prosím vás! Ta byla taková, že paní Dagmar vždy tvrdila, že za děti přece odpovídá škola a učitelé, od toho je stát platí, ne? Výsledkem bylo, že kluci většinu času bloumali po paneláku nebo kolem hřiště a hledali, čím si zkrátit dlouhou chvíli.

Rodinka se u stolu na kuchyni scházela pravidelně tedy jednou týdně, v neděli. To si v tichosti naládovali bramborovou kaši s řízkem, každý koukal do talíře a hned po jídle zmizel za svým vlastním programem. Vlastně to byla taková idylka naruby: trocha hříchu, špetka špatného svědomí, ale i jisté sladké pohodlí v té rozklížené každodennosti.

Jenže! Jednoho dne se přihodilo něco, co se už vzít zpět nedalo.

…Když mladšímu synovi, Filipovi, bylo dvanáct, vzal ho tatínek Mirek poprvé do garáže. Prý bude pomáhat a něco se naučí. Filip okukoval klíče, vercajk a ostatní poklady mužského světa, zatímco tatínek si odběhl na kus řeči za sousedem Ivanem a dalšími chlapy, co si v dílnách spravovali svá auta.

Pak najednou rány, dým a potom i plameny!
Nikdo nechápal, co se to děje. (Později se zjistilo, že Filip nechtěně shodil zapnutou páječku rovnou do kanystru s benzínem.) Všichni kolem ztuhli hrůzou. Mirek dostal ledovou sprchu z kýblu a okamžitě se rozběhl do hořící garáže. Ostatní zůstali stát jako sochy. Za pár vteřin vynesl z dýmu ven na rukou bezvládného Filipa. Kluk byl celý popálený, jen tvář měl nedotčenou. Asi si ji zakrýval rukama. Oblečení shořelo, i boty.
Někdo už volal hasiče i sanitku. Filipa odvezli rychle do nemocnice. Pořád byl naživu!

Okamžitě ho odnesli na sál. Po několika hodinách čekání vyšel doktor ven a suše prohlásil:
Děláme, co můžeme i nemůžeme. Váš syn je teď v kómatu. Šance na přežití? Jeden z milionu. Medicína tady má ruce svázané. Pokud ovšem bude mít Filip ohromnou vůli žít, možná se stane zázrak. Držte se.

Mirek s Dagmar se nezdržovali a hnali rovnou do nejbližšího kostela. Zrovna začal pořádný slejvák. Oba promočení, kolem nich svět mohl shořet, stejně by si nevšimli. Měli strach a museli zachránit syna!

Poprvé v životě vstoupili do chrámu. Bylo tam ticho, pár babiček v šátcích. Když uviděli pana faráře otce Bohumila, nesměle k němu přišli.
Pane faráři, náš syn umírá! Co máme dělat? vzlykala Dagmar.

Otec Bohumil se mírně usmál a pokýval hlavou:
Tak co, děti moje, když je zle, Bůh se hodí, viďte? A co vaše dušičky, jsou čisté? Jen jestli jste si nezabíjeli lásku, co? Mezi mužem a ženou má být pouto u vás bych protáhl lodní lano. Ale teď neřešme, teď modlitba může pomoci!

Ukázal jim na ikonu svatého Mikuláše. Mirek s Dagmar se hned sklonili, klekli si, padaly slzy i sliby na všechny strany.
Nikdo ani nevzpomněl na aférky a tajná schůzky. Všechno šlo z hlavy pryč. Dávali si nová předsevzetí jedno za druhým.

Druhý den ráno volal doktor.
Filip se probral z kómatu.

Ten den byli Mirek i Dagmar už u postele.
Filip otevřel oči a pokusil se zašklebit, co by mělo být úsměvem. Rysy měl pokřivené bolestí.
Mami, tati, prosím vás, nerozcházejte se… zašeptal.

Kdepak, zlatíčko, držíme spolu, chlácholila ho Dagmar a jemně stiskla jeho rozpálenou, zesláblou ruku. Filip zaúpěl bolestí a Dagmar hned couvla.

Já to viděl, mami! A až budu mít děti, budou se jmenovat po vás, mumlal Filip.

Mirek i Dagmar se na sebe podívali: Ten náš kluk už blouzní, ach jo. Děti, když sotva hýbe prstem! Teď hlavně, ať se uzdraví, cokoliv jiného je vedlejší.

…Ale od té chvíle se Filip držel při životě. Všichni začali dělat, co šlo. Mirek s Dagmar prodali chatu v Orlických horách. Smůla byla, že garáž i Favorit shořeli, jinak by mohli něco přihodit na léčbu. Ale hlavně, že Filip žije! Všichni babičky a dědové, co jich v rodině bylo, pomáhali, jak mohli.
Rodina se semkla jako nikdy.

…I nejdelší den má svůj konec.
Uběhl rok.

Filip byl v rehabilitačním centru v Poděbradech.
Chodil, zvládal se o sebe postarat. Právě tam se seznámil s dívkou Zdeňkou. Byli stejně staří Zdeňka taky přežila požár. Její tvář nese stopy plamenů. Po několika operacích se styděla, zrcadlu se vyhýbala a jen stěží někam chodila mezi lidi. Ale z duše jí čišelo nějaké zvláštní světlo. Filip ho cítil. Zdeňka byla jako sluníčko, které jen potřebuje dodat kuráž.
Volný čas trávili spolu. Prožili toho víc než leckterý důchodce. Sdíleli bolest, trápení i sto injekcí. Uměli se rozesmát i v bílé nemocniční posteli. Povídali si nekonečně dlouho. Měli si pořád co říct.

Čas běžel…

…A pak Filip a Zdeňka uspořádali malou, skromnou svatbu.
Narodila se jim krásná dcera Liduška, o tři roky později syn Jindřich.

Když rodina konečně našla klid a mír, rozhodli se Mirek s Dagmar rozvést se. Utrpení s Filipem je oba tak vyčerpalo, že si už neměli co říct. Ztratili k sobě cestu, vyhasli. Oba chtěli být konečně sami.

Dagmar se odstěhovala k sestře do Roztok u Prahy. Než odjela, zašla ještě do kostela. Chtěla požádat o požehnání otce Bohumila. V posledních letech za ním chodila často a děkovala mu za Filipovu záchranu. Otec Bohumil ji pokaždé opravoval:
Poděkuj hlavně Pánu Bohu, Dagmar.

Nebylo nadšený z jejího odchodu:
Ale jestli už opravdu nemůžeš, odjeď. Občas člověk potřebuje být sám. Ale vrať se! Muž a žena jsou dvě části jednoho celku.

Mirek zůstal sám v prázdném bytě. Synové s rodinami žili jinde.
Bývalí manželé se vnukům chodili radši střídavě vyhýbat, jen aby na sebe nenarazili.

A tak byli vlastně konečně všichni spokojení…

Rate article
Add a comment