ŽIVOT V POŘÁDKU – Lado, zakazuji ti stýkat se se sestrou a její rodinou! Mají svůj život, my máme …

Dobré zprávy

ŽIVOT V POŘÁDKU

Lado, zakazuji ti stýkat se se sestrou a její rodinou! Oni mají svůj život, my máme svůj. Zase jsi volala Natálii? Stěžovala sis na mě? Varoval jsem tě. Nezlob se potom… Bohumil mě bolestivě chytil za rameno.

Jako obvykle jsem mlčky odešla do kuchyně. Po tvářích mi stékaly hořké slzy. Ne, nikdy jsem si u sestry nestěžovala na svůj život s Bohumilem. Jen jsme spolu mluvily. Měly jsme staré rodiče, o kterých bylo třeba mluvit, řešit věci, radit se. Bohumila to rozčilovalo do běla. Moji sestru skutečně nenáviděl. U nich doma vládla pohoda a blahobyt… To se o našem manželství říct nedalo.

Když jsem si Bohumila brala, byla jsem nejšťastnější holka v celé Praze. Bohumil mě vtáhl do víru vášně a lásky. Nevnímala jsem, že je o hlavu menší než já. Nevadila mi ani jeho matka, která se na naši svatbu došourala sotva na nohou. Zanedlouho jsem pochopila, že má tchyně je celoživotní alkoholička.

Oslepená láskou jsem neviděla nic špatného. Po roce manželství jsem však začala silně pochybovat o svém štěstí. Bohumil pil, až přicházel domů opilý jak dělo. K tomu časem přibyly nevěry. Já pracovala jako zdravotní sestra v Motole. Výplata byla mizerná sedmnáct tisíc korun měsíčně. Bohumil radši trávil dny i noci po hospodách s kumpány.

O moje zajištění se vůbec nestaral. Jestli jsem dřív snila o dětech, teď mi zbyla jedině starost o britského modrého kocoura. Touhu mít s tímto mužem dítě ve mně dávno ubil alkohol a násilí. Přesto jsem Bohumila ještě pořád milovala.

Jsi hloupá, Lado! Koukni, kolik chlapů kolem tebe tančí, do očí se ti dívají, a ty jen koukáš na toho skřeta! Co na něm vidíš? Vždyť pořád nosíš modřiny od jeho ran! Myslíš, že je neukryješ pod make-upem? Utíkej, dokud tě v záchvatu vzteku nezabije, blázenko tak mě napomínala kamarádka z práce, Zdenka.

Bohumil často vybíjel vztek i bezdůvodně. Občas mě zbil tak, že jsem nemohla nastoupit na denní směnu. Jednou mě zamkl v bytě, odnesl si klíče. Od té doby jsem ho začala panicky nenávidět a zároveň se bát. Když se večer ozývalo cvaknutí klíče v zámku, srdce mi div nevyskočilo z těla. Měla jsem pocit, že mě trestá za to, že jsem mu nedala dítě, že jsem špatná manželka Proto jsem se ani nebránila, když přišlo na ponižování, výsměch i rány. Proč jsem ho vlastně pořád milovala?

Pamatuju, jak mi jeho matka, s obličejem připomínajícím čarodějnici, říkala:
Laděnko, poslouchej manžela, miluj ho duší, na rodinu a kamarádky zapomeň, ti tě štěstí nepřinesou.

A já na její slova dala. Stáhla jsem se, vzdala se všech známých a žila jen pro Bohumila. Odevzdala jsem se mu celá.

Líbilo se mi, když mě plakal na kolenou a prosil o odpuštění. Smíření bylo sladké jak rozteklý med. Bohumil zasypal naše manželské lože lístky růží, které voněly úžasně. Tehdy jsem se cítila jak v nebi a chtěla, aby to nikdy neskončilo. Přitom jsem samozřejmě věděla, kde ty růže vzal utrhl je u kamaráda Alkohola ve dvoře. Jeho žena s láskou květiny pečovala a on je potají rozdával za pár korun kumpánům. Ale ubohé ženské i já vždycky mávly rukou, když nám nesl růži v zubech.

Já bych nejspíš s Bohumilem živořila do smrti jako jeho stín. Pokaždé by mi rozbil mé vysněné nebe na kousky, a já bych si je znovu a znovu lepila. Pak ale zasáhl osud.

Odejdi od Bohumila, mám s ním syna. Ty stejně děti mít nemůžeš. Jsi jen planý květ, povídala mi najednou nějaká cizí ženská, která mě zastavila u našeho vchodu.

Nevěřím. Zmiz odsud, vykřikla jsem na ni, roztřesenou rukou.

Bohumil zapíral, jak jen mohl, ale když jsem mu řekla:
Přísaháš, že to není tvůj syn?

Mlčel. Věděla jsem své

Lado, nikdy jsem tě neviděl veselou. Stalo se něco? zeptal se jednoho dne náš primář Hubert Novotný, kterého jsem si vždycky představovala jako vážného a nedosažitelného… A najednou zájem o mě.

Všechno v pořádku, pane primáři, nezmohla jsem se na víc.

To je dobře, když má člověk život v pořádku. Každý by to měl přát sám sobě, řekl tichým hlasem a odešel.

O Hubertovi se šuškalo, že se rozvedl kvůli nevěře manželky. Byl sám, měl čtyřicet dva let, byl malý, měl brýle a už se mu začala lesknout pleš. Ale když se ke mně přiblížil, zamotala se mi hlava. Voněl nějakou charismatickou kolínskou a mně to bylo blaženě jedno.

Na primářova slova jsem nemohla přestat myslet. Proč by měl mít člověk život v pořádku, když já mám v duši zmatek? Roky letí a na žádné pauze se zastavit nedají

A tak jsem odešla. Vrátila jsem se k rodičům do nuzného paneláku na Proseku. Maminka byla v šoku:
Ladičko, co se stalo? Vyhodil tě muž?

Ne, to já sama, mami. Povím ti to někdy později, bylo mi příliš trapné vykládat, jak jsem žila.

Potom mi několikrát volala Bohumilova matka. Nadávala a proklínala mě do telefonu, ale já poprvé po mnoha letech dýchala svobodně. Díky Hubertovi Novotnému.

Bohumil zuřil, vyhrožoval, číhal na mě na každém kroku. Nechápal, že už nade mnou nemá žádnou moc.
Bohumile, už se mnou neztrácej čas. Věnuj se radši svému synovi, tam tě potřebují. Já naši stránku života převrátila. Sbohem, řekla jsem klidně.

Netrvalo dlouho a já se znovu sblížila se sestrou Natálií, vrátila jsem se k rodičům, k sobě samé. Přestala jsem být loutkou ve cizích rukách.

I kamarádka si všimla změny:
Lado, nepoznávám tě! Záříš, koukáš vesele, omládla jsi jak nevěsta!

A Hubert Novotný mi po čase řekl:
Lado, vezmeš si mě? Slibuji, neprohloupíš. Jen mi neříkej v soukromí pane primáři, to nech na nemocnici.

Miluješ mě vůbec, Huberte? podivila jsem se.

Odpusť, zapomněl jsem, že ženy chtějí slyšet slova. Myslím… ano, miluji tě. I když dávám přednost činům, políbil mi ruku.

Souhlasím, Huberte. Jsem si jistá, že tě milovat dokážu, štěstím jsem nemohla popadnout dech.

…Uplynulo deset let.

Hubert mi každý den dokazoval svou lásku. Nenosil mi květiny, nepadal na kolena, nemluvil planá slova. Staral se o mě, chránil mě, objímal, když jsem byla unavená. Dokázal překvapit gentlemanskými skutky. Dětí jsme se společně nedočkali; potvrdilo se, že jsem opravdu planý květ. Ale Hubert nikdy nic nevyčítal, nikdy mě neurazil jediným slovem.

Lado, je nám souzeno žít spolu sami dva. Mně to bohatě stačí, vždycky mě utěšoval, když mě přepadl smutek z nenaplněného mateřství.

Jeho dcera nám dala vnučku Sašenku. Ta se stala naší rozmazlenou princezničkou.

A co Bohumil? Nakonec dohnal svou cestu ke konci upil se k smrti, ještě před padesátkou. Jeho matka mě občas na trhu propaluje nenávistným pohledem, ale její jedové šípy už mě dávno míjejí. Je mi jí jen líto. Nic víc.

A nám s Hubertem je dobře. Život je nádherný.

Rate article
Add a comment