Hořké štěstí – Proč ti ta slečna tolik nevyhovuje? Vždyť je to hodná dívka. Skromná, čistotná, studu…

Dobré zprávy

HOŘKÉ ŠTĚSTÍ

A co ti na té slečně vlastně vadí? Vždyť je to moc slušná dívka. Pořádná, čistotná, ještě ke všemu studuje. Miluje tě, povzdechla si Alena Vojtěchová a zadívala se na syna s mírným výčitkou.

Mami, já si poradím sám uzavřel Martin věcně celý ten zcestný rozhovor.

Alena Vojtěchová vyšla z pokoje.

Poradí si sám Kolik už těch ženských prošvihnul Za chvíli mu bude čtyřicet a zůstane tu na ocet. Pořád někde něco chybí, pořád něco není ono pomyslela si a těžce si povzdechla.

Martine, pojď na oběd, zavolala Alena z kuchyně.

Martin okamžitě přiběhl. S chutí se pustil do maminčiny bramboračky.

Díky, mamčo. Jako vždycky to nemá chybu.

Radši bys to říkal manželce, ne mně, nedala si Alena pokoj.

Mami Martin dopil kompot a už se chystal vypadnout z kuchyně.

Počkej, synáčku. Hele, víš co? Nedávno jsem šla ke kartářce. A ta mi hned ode dveří povídá:

Tvého syna čeká hořké štěstí.

Ale mami, nevěř na tyhle pohádky, rozesmál se Martin.

Martin za život vystřídal, jak by se řeklo, hrstku oblíbených i méně oblíbených žen.

Jana byla chytrá, načtená, ba dokonce moudrá na svůj věk. Soustavně radila Martinovi, který byl o devět let starší.

Ze začátku to Martinovi lichotilo, pak ji začal brát spíš jako starší kámošku. Nic víc. Všechno bylo nějak šedé. Rozešli se.

Pavla měla osmiletého synka. Martin se s ním prostě nedokázal domluvit, ačkoli Pája mu učarovala. Byla krásná, ale temperamentem spíš jezinka. Po hádkách se jí pořád snažil usmiřovat dárky; ty spory byly naprosto zbytečné.

Něco zkrátka v tom vztahu nehrálo. Možná to byla ta pohoda a stálost.

Veronika byla ztělesněný ideál. Takové ženské aby člověk pohledal

Martin už si s ní chtěl pořídit prstýnky. Všechno na Věrce vypadalo správně: čistota, rozum, řád. S ní se dalo bavit jen se zdviženým malíčkem.

Martin se dokonce nastěhoval do jejího bytu. Klidně by s ní měl i dvě děti, ne-li víc.

Ale

Jednou se vrátil z pracovní cesty a Veronika v posteli s bývalým spolužákem. Prostě život, klasika

Martin se zase usídlil u maminky. Prohlásil, že na romantiku už mu otrnulo.

Budu solitér. Taky možnost. Nejpevnější rodina je ta, co má jen jednoho člena, smál se sám sobě.

Alena nad tím jen krčila rameny a brblala:

Copak tě nenajde tvůj osud, synku

Ale našel. Zcela nečekaně.

Zase služební cesta. Martin obsadil své spodní lůžko v kupé. Najednou přišla ženská:

Mladíku, hele, neprohodíme si místa? Necháte mi vaše dolní lůžko? Prosím pěkně.

Berte si, proč ne, mávnul Martin.

Nenápadná ženská, nic extra, pomyslel si. Ale v tu chvíli mu srdce přeskočilo. Že by osud?

Vylezl na horní palandu a usnul.

Jsem ráda, že jste vzhůru. Pojďte ke stolu, něco tu mám, spustila cizinka.

Martin slezl dolů. Rozpovídali se.

Lída, podala mu ruku.

Martin. Moc mě těší, Lído.

Celý večer prokecali. Martin se s Lídou cítil bezvadně, nenuceně. Ani se nesnažil předvádět svá esa. Ono to bylo tak, že měl pocit, že tuhle ženu zná věky.

Schovali si čísla jen tak, co kdyby

Po pár týdnech Martin nevydržel, musel slyšet její hlas.

A už to rozjeli!

Schůzky, pusy, sliby

Martin vůbec nechápal, jak dřív žil bez této ženy. Čtyřicet let!

Ostatní ženské vždycky nějak odstřihl. Ale teď? Žádné hranice, žádné mantinely…

Martin se chtěl do Lídina života prostě propadnout naplno.

Lída ho zahalila do čisté lásky a péče. Veškeré pochopení světa.

Po třech měsících známosti ji požádal o ruku.

Martine, jsem o sedm let starší než ty. Mám tři děti, bydlíme na koleji, řekla Lída na rovinu, lhaní jí nešlo a ani nechtěla.

Vím to, Lído. Tvoje děti už jsem viděl, ke mně se vejdete všichni. Je rozhodnuto. Miluju tě od hlavy k patě. Jsi můj náhodný, ale poslední poklad, políbil ji Martin.

Tak jo, Martine, zkusíme to, zčervenala Lída.

Ne, nezkusíme, Lído. My spolu zůstaneme navěky, pevně ji chytil za ruku. Slyšíš? Napořád.

Alena Vojtěchová když slyšela plány svého syna, jenom spráskla ruce:

No, to sis teda vylosoval tu nejneviditelnější

O devět měsíců později přišla na svět sluníčková holčička.

Martin se radoval i bál o Lídu. Aby pod tím náporem nezkolabovala.

Sluníčkové dítě, to je sakra těžká výzva.

Teď je dceři Martina a Lídě osm let. Celá rodina ji zbožňuje.

Martin Lídu miluje jako nikdy.

Hořké, ale tak nějak vlastně šťastné štěstíA Martin si někdy vzpomene na slova té kartářky hořké štěstí. Ano, štěstí někdy pálí a občas slzí, když po noci bloudění přivítá ráno u ospalé kuchyňské linky, kde Lída lije do hrnků kakao a malá sluníčková holčička tahá tátu za rukáv: Pojď, tatínku, celé tě chci obejmout!

Hořkost minulých zklamání se rozplývá v obyčejných dnech plných smíchu, v únavě i v radosti, v tiché přítomnosti Lídiny dlaně. Martin už ví, proč vždycky někde něco chybělo: musel si projít vlastní cestou k domovu, který vypadá jinak, než jaký kdysi vymýšlel.

A když jednou v noci, kdy holčička spí a Lída čte svým tichým hlasem, Martin opatrně vezme její ruku do dlaně, jen šeptne: Děkuju, žes přišla v tom správném kupé.

Lída se usměje a přitiskne se k němu.

A Alena Vojtěchová za sklem obýváku zahlédne tu tichou radost a přestane se ptát. Jen potichu, sama pro sebe, řekne: Hořké štěstí taky umí být sladké.

Nebyl to dokonalý život ale byl. A přes všechny bolavé začátky, přes veškerou hořkost, která mu předcházela, vydržel až do konce.

Rate article
Add a comment