Jaký máte názor na brzké ranní telefonáty? Opravdu hodně brzy.
Nedávno mi začala volat manželova švagrová ve 4:45 ráno. Ani manžel si nedal telefon do tichého režimu a v tu dobu mu volala jeho sestra. Sotva jsme rozlepili oči. Jejich troufalost neznala mezí.
Když jsem to zvedl, ozvalo se do sluchátka:
Proč ještě spíte? Před jedenáctou odjíždíme kvůli důležitým záležitostem. Dohlédněte na děti. Už čekají u vaší branky.
Než jsme stihli cokoliv říct, hovor ukončili.
S manželem jsme na sebe jen vytřeštěně zírali. Proč naši vnoučata v takovou hodinu a proč před plotem?
Manžel se oblékl a zašel se podívat před dům. Psi štěkali, že se třásla vrata, takže tam skutečně někdo byl.
A ano, opravdu, tři naši vnoučata stáli v řadě u branky. Byli jsme v šoku.
Vzali jsme děti dovnitř a začali volat jejich rodičům, abychom zjistili, co se děje. Odpověď, kterou jsme uslyšeli:
Co, vy snad nemáte rádi svoje vnoučata? Ani jim nepomáháte s penězi, ani dárky nedáváte. Tak se jim alespoň věnujte. Teď máme hodně důležité vyřizování. Máte šanci napravit si u nich pověst.
Byli jsme úplně paf. Nejmladší dítě ještě ani neoslavil první narozeniny a oni mu nepřinesli ani pleny, ani dětské jídlo.
Naštěstí, máme v Brně celonoční supermarket. Manžel do něj vyrazil a nakoupil všechno, co děti potřebovaly. Přeci jen, musejí něco jíst.
Bylo to s nimi náročné. Děti zlobily, nechtěly spát, plakaly. Chápal jsem, že za to vlastně nemohou, když je vytrhli z postele tak brzy.
Rodiče si pro ně přišli až po třetí odpoledne. Jen protože jsme jim pořád volali my. Děti někoho jiného to je obrovská zodpovědnost.
A navíc nám ještě vynadali, že jsme koupili špatné pleny a špatné jídlo. Ale nákupy si samozřejmě odvezli sebou.
Teď vůbec nevíme, jak tomu příště zabránit. Máme strach, že znovu otevřeme oči a budou na nás vnoučata zírat od plotu v pět ráno. Po tom zážitku mám stále husí kůži.