Do okresu
František Procházka zastavuje svou škodovku u malé sámošky na křižovatce a motor nechává běžet. Je to pohodlnější: lidi přijdou rychle, nasednou, než stihne topení vychladnout, a František tak neztrácí tempo. Na palubce mu leží čtverečkovaný sešit s rozpisem jízd, vedle propiska a drobné v plastovém kelímku. Neříká tomu práce, i když ve skutečnosti to práce je vozí lidi do vesnice za okresem, jež autobusům nejsou buď pohodlné, nebo na ně nemají peníze.
Cestu zná skoro naslepo. Za mostem je díra vpravo, lépe to objet středem, pokud nic nejede proti. U remízku stará nakloněná značka v noci ji člověk snadno splete s postavou. U kraje okresu je odbočka ke starému JZD, kde to táhne vlhkem z dolíku. A obličeje zná taky důvěrně. Někdo jezdí jednou za týden, jiný denně. Někdo mlčí, někdo sype všechno najednou, jako by se mu nejlíp mluvilo právě tady.
František by se neoznačil za psychologa. Naslouchá, pokývne, když je potřeba, odpoví krátce. V jeho věku je zbytečné vyprazdňovat se slovy. Má rád prostou jasnost: dovezl, vysadil, jede zpět. Ale všiml si už dávno, že cesta dělá lidi upřímnějšími, a řidiče svědkem věcí, do nichž mu nic není. Svědkem bez podpisových práv.
Přichází žena ve světlé péřovce, kolem čtyřicítky, kabelka přes rameno. Párkrát ji už vezl, ale jméno si nezapamatoval.
Do okresu? zeptá se, aniž by se otočil, jen mrkne do zpětného.
Do okresu, odpoví žena a sedne si dozadu napravo. Chci do vesnice, u Borovic.
Chválí si, jak opatrně zavřela dveře, jako by se bála bouchnout. Kabelku si drží na kolenou, bezpečnostní pás zapne okamžitě. Ti takoví nesmlouvají o ceně a neprosí vezměte mě ještě kousek dál.
František čeká na druhého pasažéra, mezi tím automaticky zkontroluje zrcátka, srovná kameru na přísavce, která už třetím rokem občas padá na výmolech. V sešitě má zaznačené dva dnešní spoje, tohle je první. Chce být zpátky na oběd doma musí nějakou vodu nanosit ze studny a koleno ho bolí, když dlouho sedí.
Zleva od sámošky vychází muž. Vysoký, tmavá bunda, menší batoh. Jde rychle, pak ale zpomalí u auta, pohlédne dozadu přes sklo a na moment zůstane stát.
František ten pohyb pochytí: není to strach ani radost, prostě krátké zaváhání, když mozek přehodnocuje.
Do okresu? zopakuje František.
Ano, odpoví muž, otevře přední dveře a usedá vedle něj. Do vesnice.
Až po chvíli si zapíná pás. Nejdřív položí batoh na kolena, teprve pak ho napadne si pás natáhnout a zacvaknout. František se rozjíždí.
Prvních pár kilometrů mlčí. Žena vzadu sleduje krajinu za oknem, ale v zrcátku František vidí, jak občas přenese pohled na muže vpředu. Ten hledí přímo před sebe na cestu, ruce svírá na batohu, jako by ho mohl batoh kdykoliv utéct.
František pustí potichu rádio, ale po minutě ho zase vypne. V autě je dost přílišných myšlenek i bez hudby. Raději slyší motor, kola, své vlastní dýchání.
Dneska je cesta celkem dobrá, řekne, jen aby prolomil ticho obyčejností.
Hm, odpoví muž.
Jo, jde to, přidá se žena vzadu, ale hlas má trochu vyšší, než tohle slovo snese.
František si uvědomí, že neslyší slova, ale spíš mezery mezi nimi. Tomu muži trvá odpověď trochu déle, než kdyby mu to bylo fuk. U ženy je v pauze opatrnost zvažování, co vůbec může říct.
Za mostem objíždí díru jako vždycky. Auto se zhoupne a žena vzadu si přitáhne kabelku blíž.
Jezdíte často? zeptá se najednou žena, tentokrát ne na Františka, ale na muže.
Ten jen nepatrně otočí hlavu.
Podle potřeby, zamumlá. Občas.
A vy žena zaváhá, hledá jméno, ale nenajde. Byl jste v té vesnici nedávno?
František pocítí, jak v autě stoupne napětí, i když topení běží rovnoměrně. Nemá rád chvíle, kdy se v jeho autě začne vyptávat jeden druhého, a ještě hůř oklikou.
Už to je dávno, řekne muž. Přidá, stále kouká ven: Tam jsem vyrůstal.
Žena si tiše oddechne. František ji v zrcátku vidí, jak sklopila pohled a pomalu přejíždí prsty po zipu kabelky, aniž by ji otevřela.
Připomene si svoje hlavní pravidlo: nemíchat se. Dospělí lidé, vyřeší sami. Jenže pravidlo platí do té doby, než ucítí, že je v autě těsno zvláštním způsobem jakoby už teď hrozilo, že někdo vybuchne. A to pak řidič není pouze volant, ale i zeď, co drží situaci pohromadě.
Při vjezdu k lesu muž vytáhne mobil. Mrkne na displej a zase schová. František zaregistruje, že mu lehce vibrují prsty. Ne zimou v autě je teplo.
Kde přesně chcete vystoupit? obrátí řeč František na bezpečnější téma. Ve vesnici je zastávek plno.
K úřadu, řekne muž. Kvůli papírům.
Žena vzhledem k tomu zvedne hlavu.
K obecnímu? zopakuje až přespříliš rychle.
Ano, teď se muž konečně trochu víc otočí a František vidí jeho profil: nos s hrbolkem, neoholená tvář, unavené oči. Je to kvůli pozemku.
Pozemku? opakuje žena, v hlase už zní cosi naštvaného, ale pořád ovládnutého.
Muž se na ni teď zadívá naplno. Pohled plný poznání ale ne radostného. Takový, jako když člověk v koutě najde fotografii, o které si myslel, že ji dávno spálil.
My se známe? zeptá se.
Žena na chvíli zavře oči.
Nepamatujete si mě, odpoví. A to je… v pořádku.
František sevře volant silněji. Nestojí o to, být prostředníkem v cizím rozhovoru, co se každou chvíli může proměnit v cizí malér. Ale zastavit uprostřed okresky taky nejde. Musí sledovat provoz i každé jejich slovo, protože něco by se mohlo v autě pokazit zcela nenávratně.
Řekněte, muž už mluví tlumeně, ale pevněji. Kde jsme se
V nemocnici, přeruší žena. Okresní. Před deseti lety.
Muž se prudce otočí k oknu. František vidí, jak mu ucuknul koutek úst.
Tam jsem nebyl, řekne.
Byl jste, žena nezvyšuje hlas, ale každé její slovo padá těžce. Jednou jste přišel. Pak už jste nedorazil.
František by nejraději řekl: Potichu. Nemá na to ale právo. Je řidič, ne policista ani příbuzný. Ale zodpovědnost za auto je na něm.
Spletl jste si mě, brání se muž.
Nespletla. Vaše příjmení je Novák?
Vidí, jak muž nepatrně nadskočí. Malá, ale zjevná reakce.
Jak to víte? hlesne.
Četla jsem to tehdy v papírech. A i teď… jsem jméno viděla znovu.
František pochopí, že tohle není žádná náhodná setkání. Žena ho zná. Muž ne, ale teď mu to začíná docházet.
Vzpomene si, že se ve vesnici nedávno šuškalo něco o přepsání majetku, o tom, že někdo se objevil a chce své. Neřešil to dál, měl svých starostí dost. Ale teď se mu slova vybaví.
Silnice se vlní, záplaty dělají auto neposedné každý úsek jim rozhovor ještě zostřuje, jako by každá věta skočila.
Nerozumím tomu, zpomalí muž. Kdo vlastně jste?
Žena se podívá do zrcátka a František v jejím pohledu najde prosbu ne o zásah, spíš o výdrž.
Jmenuji se Iveta, řekne. Tenkrát jsem byla sestřička na dětském oddělení.
Muž polkne.
A co? zeptá se.
Byl jste tam za chlapcem, mluví Iveta klidně, ale prsty na kabelce zbělely. Za Honzou. Podepsal jste vzdání se práva. Pak už jste nepřišel.
Nic jsem nepodepsal, řekne muž ostře.
František pozoruje, jak jeho ruka svírá pás, jako by se z něho chtěl vyprostit.
Podepsal jste, Iveta se nedá. Držela jsem složku. Byl to váš podpis. I adresa vesnice, Polní 12…
Dost, řekne muž. Slovo zní tak, že i motor najednou hučí hlasitěji.
František cítí, že právě teď je blízko zlomu. A teď je jedno, čí je pravda. Důležité, že atmosféra v autě se může protrhnout a on jen drží volant.
Vybírá v duchu už dopředu místo k zastavení, když spatřuje rozšíření u staré polorozpadlé autobusové zastávky. Tam může bezpečně sjet na kraj nezavazí dalším autům.
Zastavíme si teď, oznámí klidně. Je tady odpočívadlo.
Proč? muž se k němu otočí.
Protože spolu mluvíte, jako byste zapomněli, že vezu živé lidi, včetně sebe, odpoví František, pořád klidným hlasem, bez výhružky. Proto.
Zapíná blinkr, sjíždí, dává ručku. Motor nechá běžet, aby kabina neprochladla a rychle mohl zase vyrazit. V autě je teď ticho, slyšet jen cvakání relé topení.
Ven vás nevyhazuju, řekne, dívaje se před sebe. Ale jestli je to důležité, je lepší mluvit, když auto stojí. A ještě něco: nejsem soudce. Jsem řidič. Mým úkolem je dovézt vás oba v pořádku.
Iveta mlčí. Muž zírá do palubky, jako by v ní hledal odpověď.
František se obrátí přímo na něj:
Řekněte, pravil, opravdu si tu nemocnici a podpis nepamatujete, nebo nechcete?
Muž neodpovídá dlouho. Pak pomalu uvolní ruce z batohu, jako by i uvnitř sebe něco uvolnil.
Nemocnici si pamatuji, řekne tiše. Ale ne ten příběh. Tehdy jsem měl manželku, porod. Dopadlo to špatně. Řekli mi, že dítě… že nepřežilo.
Iveta zalapá po dechu.
Řekli vám lež, pronesla. Rychle dodá: Nevím proč. Byla jsem tam malá, nikoho jsem nezajímala. Viděla jsem jen papíry.
Muž zvedne oči.
Chcete mi tím říct, že můj nedopoví.
Chci říct, že ten chlapec přežil, mluví Iveta tišeji. Později ho odvezli. Něco ve vyřizování bylo divné. Když jsem to zkoušela otevřít zpětně, odbyli mě. Do roka jsem dala výpověď.
František sedí téměř bez hnutí. Uvnitř v něm bublá stará zloba na cizí nezodpovědnost jak snadno se u nás řekli lež změní v něčí osud. Ale zlost by tady byla k ničemu.
Proč mi to říkáte? zeptá se muž. Tady, v autě.
Iveta upře pohled na své ruce.
Protože žádáte o pozemek, řekne. Dům na Polní tam žije Honza. Je mu už dvacet. Myslí si, že jste nikdo. Až přijdete na úřad, všechno se to znovu otevře. Viděla jsem příjmení, pochopila Jste ten, kdo by mohl
Zničit jim život? muž se hořce ušklíbne. Vůbec jsem to nevěděl.
Nechci, abyste se potkali tak, jak to bývá v chodbě, před lidmi, s řevem, řekne Iveta. Chci vás jen varovat.
František chápe, že tady to je, setkání, k jakému nemělo dojít. Ne proto, že by se nesmělo, ale protože boří známé jistoty. A přesto nastalo jako ta díra za mostem, o které se ví, ale silnice k ní stejně vede.
Muž zírá dlouho na přední sklo. Potom se skoro šeptavě ptá:
Daří se mu?
Iveta přikývne.
Pracuje na pile. Nepije. Chodil do učiliště, nedodělal. Má pěstounku, tetu Věru. Je hodná. Má ji rád.
Muž zavře oči, přetáhne rukou po tváři. František si povšimne bílé linky na zápěstí od hodinek jako by je před chvílí sundal, aby mu nepřekážely.
Nemohu jen přijít a říct: Ahoj, jsem tvůj táta”, hlesne. Jestli je to pravda.
O to vás nežádám, řekne Iveta. Jen chci, abyste to nebral jako papíry k pozemku.
František cítí, že je čas jim nabídnout možnost: nepostrkovat, nedržet, jen jasně dát hranice.
Poslouchejte, promluví. Do okresu je to ještě čtyřicet minut. Tam se můžete rozejít, nebo si dál povídat. Můžete si vyměnit čísla. Ale neodvezu vás, když začnete ubližovat jeden druhému. Platí?
Muž kývne, aniž by vzhlédl.
Iveta také přikývne.
František s lehkým pohybem autu povolí ruční brzdu a opatrně najíždí na selnici. Pneumatiky zašumí po štěrku a znova po asfaltu. V autě je ticho ne však prázdné, ale ticho, v němž je slyšet každý sám sebe.
Po pár kilometrech muž znovu vytahuje mobil.
Máte na něj číslo? osloví Ivetu, dívaje se před sebe.
Ta chvíli váhá.
Mám, odpoví. Ale nevím, jestli na to mám právo.
A já nejsem jistý, že mám právo na ten pozemek, řekne muž. Navrhuji: dáte mi číslo, já napíšu anonymně. Zeptám se, zda se chce sejít. Řekne-li ne, nechám to být.
Iveta se dívá chvíli ven, jako by tam bylo rozhodnutí snazší. Pak z tašky vytáhne zápisníček, propisku. František sleduje, jak si obrací nový list, opatrně napíše čísla, vytrhne ho po linkách. List drží v ruce, hned ho však nepodává.
Slíbíte, že mu nepřijdete domů? ptá se.
Slibuji, kývne muž.
Iveta podá lístek dopředu. Muž jej přijme dvěma prsty, jako by to bylo něco křehkého, a schová do kapsy na zip.
František zírá na silnici a cítí, že se v něm cosi přesunulo. Vždy si myslel, že jeho úloha je dovézt. Ale někdy dovézt není o kilometrech, ale dát lidem šanci neudělat v návalu něco zbrklého.
Na příjezdu do okresu už vjíždějí do proudu aut. Auta popojíždí k semaforu, někdo troubí, někomu dochází trpělivost. František drží odstup. Muž sedí narovnaně, ramena ale zůstávají napjatá. Iveta sleduje nápisy kolem, jakoby hledala místo, kde může vystoupit a zase být jen člověkem, ne nositelkou cizí pravdy.
Tady zastavte u lékárny, prosím, požádá, když zahlédne vývěsku na rohu.
František ukáže blinkrem, houpne autem ke kraji. Iveta otevře dveře, ale dřív, než vystoupí, se nakloní dopředu.
Nevím, jak to celé skončí, říká muži. Nechci být viníkem. Ale už mě nebaví mlčet.
Muž na ni pohlédne.
Jestli se mýlíte, zničíte mi život, řekne.
Jestli se nemýlím, žijete v troskách už teď, jen jste to nevěděl, odpoví Iveta a tiše dodá: Promiňte.
Vystoupí, zavře dveře a jde k lékárně, aniž by se otočila. František čeká, až zmizí z dohled, teprve pak vyráží dál.
Já potřebuji na úřad, připomene muž, jako by si dával odvahu.
Vím, odpoví František.
Projíždějí ještě dva bloky. U úřadu František vystaví auto u chodníku. Muž nevystupuje hned. Dlouze se dívá na své ruce, pak vytáhne lístek s číslem, rozloží ho, chvíli upírá zrak na čísla.
Myslíte, že mám? zeptá se tiše, aniž by zvedl hlavu.
František nemá rád, když se jej někdo ptá na radu v těchto věcech. Ale ticho by bylo zbabělost.
Myslím, že když půjdete jen pro papír k pozemku, dostanete list a ztratíte klid. Ale jestli půjdete jako člověk, který chce pochopit, třeba hned nic nedostanete. Ale zůstanete člověkem. Vyberte si.
Muž přikývne. Schová lístek, zapne kapsu. Teprve teď otevře dveře.
Děkuji, řekne a vystoupí.
František sleduje, jak kráčí ke vchodu. Ne rychle, ne pomalu jako člověk, který zapomněl, jak se chodí. U dveří zastane, zhluboka se nadechne a vstoupí.
František otáčí auto zpět ke křižovatce. Sešit na palubce pootočený, srovná ho na čáře. V hlavě je tíha, ale ne bezvýchodná. Ví, že zítra tu trasu pojede znovu, budou tu tváře, otázky, ticho. A on znovu pronese: Do okresu?
Vždyť už ví, že někdy v autě nesedí jen pasažéři. Občas nasednou celé nedořečené roky někoho jiného. A jeho úkol je dovézt je tak, aby lidem zůstal čas říct to hlavní ne ve výmolu, ne ve spěchu.