Bylo to už mnoho let zpátky, když jsem pracovala jako prodavačka v malém obchodě v centru Brna. Jednoho dne vstoupila do krámku starší paní. Po chvíli pečlivého vybírání si naložila plný košík a pak na jeho obsah jaksi bezmocně zírala. Hned jsem pochopila, že nebude schopna všechno odnést domů sama.
Bydlíte daleko? zeptala jsem se jí.
Jen o tři ulice dál, odpověděla tiše.
Tak pojďte, pomohu Vám, navrhla jsem, i když to znamenalo vzdát se obědové pauzy. Zavřela jsem tedy obchod a šla s ní. Během cesty jsem zjistila, že paní je velmi milá a laskavá, jmenovala se Libuše, bylo jí už 78 let a žila úplně sama. Její syn zemřel v mladém věku na rakovinu a dcera vedla neuspořádaný život, o matku se nezajímala. Od té doby jsme se s paní Libuší spřátelily.
Často jsem k ní chodila, pomáhala jí s domácností, poseděly jsme u čaje a povídaly si o životě. Když smutek přemáhal, vždy jsem se jí snažila povzbudit.
Jednou, když jsem k ní nemohla dorazit v obvyklý čas, rozhodla jsem se za ní zajít domů. Dlouho jsem klepala na dveře, až nakonec otevřela sousedka.
Hledáte paní Libuši?
Ano… Jsem její přítelkyně.
Sousedka jen sklopila oči a podala mi malý lístek. Paní Libuše zemřela. Toto Vám tu nechala, když ji odváželi do nemocnice.
Lístek jsem si schovala do kapsy a rychle odešla. Dočetla jsem jej teprve až doma s manželem.
Lucie, byla jsi mi opravdovou oporou. Máš jediné, oč tě mohu poprosit. Mám vnučku, dcera přišla o rodičovská práva a dívka skončila v dětském domově. Já za ní jezdila každý víkend… Kdyby ti to nevadilo, občas za ní zajdi. Zde je telefonní číslo, zavolej tam. Čeká tam na tebe překvapení…
Zavolala jsem do dětského domova a sjednala si návštěvu. Můj muž šel se mnou. K našemu velkému překvapení nás přivítal notář. Tehdy jsem zjistila, že mi paní Libuše odkázala svůj byt.
Druhý den jsme šli za tou dívkou do dětského domova. Rezavovlasá desetiletá Anička mě svou laskavostí okouzlila tak, že jsem ji chtěla hned adoptovat. Naše děti z toho měly radost.
Uplynuly tři roky. Mezi mnou a mužem došlo k velké hádce a on na čas odešel k matce. Časem jsme se ale usmířili. Anička rostla a stala se hrdou součástí naší rodiny, ale do bytu babičky se stěhovat nechtěla. Pronajali jsme ho a měli tak nějakou korunu navíc. Ani naše vlastní děti moc nespěchaly z domu.
Jednoho večera se muž zdržel v práci. Když jsem slyšela klíče v zámku, běžela jsem mu otevřít. Nebyl však sám držel za ruku malého chlapce.
Mohu to vysvětlit, povídá rozpačitě.
Pomůžeme dětem do postele, navečeříme se a pak mi všechno povíš, navrhla jsem.
Po chvíli, když jsme byli sami, sklonil hlavu.
Když jsem byl tenkrát u mámy byla to chyba, Lucie. Opravdu tě mám rád, jen tebe. Byl jsem opilý, ani nevím, jak k tomu došlo. Dva dny nato jsem na všechno zapomněl. Ale dnes mi volali ze sociálky. Ta žena porodila syna, léta nic neřekla. Pili, chlapec byl zanedbaný, přišla o práva a mě našli jako otce. Pokud ho odmítneš, půjde do děcáku. Když budeš chtít, můžeme ho dát do ústavu. Pochopím to…
Nemohla jsem ho tam nechat. Ten chlapec jako by svému otci z oka vypadl, a tak jsem ho přijala za vlastního. Odpustila jsem manželovi a společně jsme chlapce přijali do rodiny.
A tak jsme dál žili, prožívali jsme dobré i zlé časy, zůstali jsme spolu a přijali všechny děti, které k nám osud přivedl.