Byla jsem vždy přesvědčená, že je to nafoukaný zlatý dítě. Karel měl úplně všechno, co si člověk může přát: vlastní byt v Dejvicích, auto z Německa, značkové oblečení, které zaručeně neviselo v žádných výprodejích.
Já byla vždycky taková šedá myška. Ve škole jsem se pečlivě vyhýbala tématu rodičů nikdo neměl tušit, že táta tahá Becherovku ze šuplíku a máma si plete pivo s limonádou. Od čtrnácti jsem makala po brigádách a během toho jsem se naučila šít, takže jsem záplatovala a opravovala rifle kamarádům.
Na začátku prváku na vejšce mě šokovalo, že mě spolužáci pozvali na večírek. Byla jsem celá natěšená, jak všem ukážu, že taky stojím za něco i bez značkových hadrů.
Na novou róbu jsem peníze neměla, tak jsem si ji sešila sama ze zbytků po babičce. Vlasy mi učesala sousedka Dita, která o módě četla aspoň deset různých časopisů. Když jsem dorazila na party, skoro mě nikdo nepoznal. Karel na mě celou dobu koukal jak na zjevení a potajmu mě sledoval. Chtěla jsem nenápadně zmizet, ale Karel mě doběhl a nabídl mi odvoz Škodovkou.
Nahlásila jsem mu adresu sousedů pravý domov jsem mu ukázat nechtěla, protože komu by bylo příjemné přiznat, že sdílíte panelák s polorozpadlou poštovní schránkou? Od té noci jsme se začali vídat častěji a postupně jsme se do sebe zakoukali. Už mi Karel vůbec nepřipadal nafoukaný, protože mi dal pocit, že jsme oba na stejný lodi.
Všechno šlo skvěle, až do chvíle, kdy moje spolužačka Jarmila vykecala, že pracuju v nonstopu u benzínky. Od té chvíle jsem byla jasný terč posměchu. Stud mi málem rozmačkal srdce jak tramvaj slimáka. Nezbylo mi než utéct tak jsem rovnou zamířila na studijní oddělení, kde jsem s třesoucí rukou napsala žádost o přerušení studia.
Říkala jsem si, že za rok na mě všichni zapomenou a třeba mě v některé jiné fakultě přijmou. Dneska mi to přijde jako naprostá blbost, ale tehdy to byla moje jediná úniková cesta. Změnila jsem i telefon a tím úplně zazdila svoje štěstí s Karlem. O dva měsíce později jsem zjistila, že čekám dítě.
Nikomu jsem to nemohla říct. Celé dny jsem makala na dvou směnách a v noci utápěla polštář v slzách. Rodiče byli ve stavu, kdy pro ně bylo cokoli kromě piva zbytečný luxus, a já jsem stejně poslouchala jen: Máňo, nemohla bys nám dát na flašku? Moje kmotra Olga to viděla a rozhodla se, že mě vezme k sobě.
Když jsem jí vyklopila svůj příběh, trochu se mi ulevilo. Byla to právě ona, kdo šel se mnou do porodnice a první držela mého syna v náručí. Ten klučina plavovlasý, s modrýma očima, vypadal jako skutečný andílek. Dokázala jsem na něj zírat celé hodiny a neomrzelo mě to.
A pak ze všech možných kanálů mi přišla SMS od Karla: že nás oba miluje a že s námi chce být. Druhý den jsem opouštěla porodnici a byla jsem vyděšená, protože jsem nevěděla, jestli dokážu Karlovi podívat do očí. Do teď si pamatuju, jak jsem stála s malým v náručí před dveřmi a bála se otevřít.
Jak jsem tehdy mohla být tak hloupá a ukrást si celý rok štěstí? Jak jsem vůbec uvažovala o tom, že to s Karlem vzdám natrvalo? Došlo mi to teprve, když jsem viděla, s jakou láskou se na našeho Patrika dívá a jak něžně ho bere do náruče.
A jestli v tom byl nějaký happy end? No jasně vždyť bez všech těch zmatků a karambolů by byl náš život jen suchopárná statistika a komu by se chtělo žít podle tabulek?