Postavila jsem na nohy svoji tchyni. Ale mám v sobě zlost, protože jsem nedokázala vyplet záhony.
Co tu děláš? zaječela tchyně, stojící uprostřed záhonů s labutěmi. Taková ostuda tady ještě nebyla! Já se za dítě neschovávám, měla jsem sedm a ani jediný plevel!
Na její křik se okamžitě seběhli sousedé. Přitiskli se k plotu jako vrány a šeptem komentovali každý její výkřik. Tchyně, když spatřila publikum, si to očividně užívala. Vůbec se nerozpakovala a řekla všechno možné, já jsem stála a nevěděla, co říct. Nakonec, unavená z toho povyku, se pořádně nadechla a hlasitě, aby to slyšeli všichni okolo, prohlásila:
Neřekla jsem ani slovo.
Prošla jsem kolem tchyně klidně, dítě jsem k sobě víc přivinula. Doma jsem ve skříni rozdělila v krabičce všechno, co si měla tchyně ten večer a ráno odnést. Bez ohlížení jsem nacpala do tašky věci svého syna i svoje. Odešla jsem, aniž bych s ní promluvila jediné slovo.
Za tři dny mi tchyně volá:
Co udělala s těmi všemi věcmi, co mi profesor doporučil? Poprosila jsem sousedku, ať něco koupí, ale říkala, že jedna sklenice stojí strašně moc. A ty, co jsou popsané cizím jazykem, tak ty vůbec nebereme a nevyměňujeme. Tak co mám dělat? Ty jsi odešla, urazila ses z nepochopitelného důvodu, a já to tu mám zabalit?
Ani jsem neodpověděla. Vypnula jsem telefon, vyndala SIM kartu. Tím to pro mě skončilo, dál už nemůžu nemám sílu ani fyzickou, ani psychickou.
Před rokem, těsně předtím, než se narodil můj syn, manžel nezvládl auto na náledí. Matně si pamatuji, jak jsem ho doprovázela na poslední cestě, jak ho odvážela sanitka a další ráno jsem už byla máma Nic jsem necítila, všechno kolem mi přišlo zbytečné a nesmyslné bez mého milovaného muže. Krmila jsem a kolébala synka jako automat, jen protože se to ode mě čekalo.
Ze zamyšlení mě vytrhl telefon.
Tvoje tchyně je na tom zle. Nejspíš dlouho bez syna nevydrží.
Rozhodla jsem se okamžitě. Odhlásila jsem se, ihned prodala svůj byt v Praze. Část peněz jsem vložila do stavby nového bytu, aby měl syn něco svého, až vyroste. A já jela zachraňovat tchyni.
Ten rok jsem nežila jen přežívala.
Neměla jsem čas ani na spánek, protože jsem se starala o tchyni a malého syna. Dítě bylo neklidné a tchyně mě potřebovala dvacet čtyři hodin denně.
Naštěstí jsem měla peníze. Povolala jsem nejlepší odborníky z celé republiky, aby přijeli a vyšetřili pacientku. Koupila jsem všechno, co předepsali, a nakonec se tchyně vrátila k běžnému životu. Nejdřív jsem ji vozila vozíkem po pokoji, pak po dvoře. Konec konců se dala dohromady natolik, že začala opět sama chodit a pak
Nemám už chuť ji ani znát, ani o ní slyšet. Ať si teď sama zjistí, co ještě potřebuje ke zdraví. Aspoň jsem byla natolik rozumná, že jsem na ni neutratila všechny peníze. Se synem jsme se přestěhovali do nového bytu. Nikdy mě nenapadlo, že to takhle dopadne.
Chtěla jsem žít s manželovou maminkou, protože jsem sama vyrostla jako sirotek. Ale tím už jsem prošla. Teď musím svému synovi vysvětlit, že ne každý si zaslouží slušné zacházení. Některým záleží víc na čisté zahrádce než na lidech kolem sebe.