Včera jsem seděla na lavičce v parku s jednou sousedkou, jménem Zdena Novotná, a ona tiše plakala. Říkala, že je škoda skončit v domově důchodců. Dobrovolně se vzdát domova. A to všechno kvůli několika slovům své dcery.
Zdena vychovala svou dceru sama, bez muže. Ovdověla brzy, a tak všechno táhla na svých bedrech. Její dcera, Libuše, vyrostla rozmazlená a obtížná, od malička zvyklá, že maminka zařídí a obětuje vše. Všechny úspory do poslední koruny šly pro dceru, kupovala jí, po čem zatoužila. Oblečení jako pro panenku. Aby ji mohla rozmazlovat, pracovala Zdena dnem i nocí. Někdy si brala dvojité směny v továrně. Měla štěstí, tehdy ještě podnik přiděloval byty. Dnes už je doba jiná nikdo už byty nerozdává, je potřeba vydělat a našetřit, pokud chcete vlastní.
Libuše dospěla, vystudovala vysokou školu a vdala se za Petra Doležala.
Rodiče jejího muže mají velký dům nedaleko Hradce Králové, ale mladí tam bydlet nechtěli. Zdena má stále svůj byt v paneláku na sídlišti, ale s Petrem si nikdy srdce k srdci nepromluvili. No jo, každá generace má své zvyky a rituály. Mladí chtějí volnost, starší svá pravidla. Nikdo nechce být druhému na obtíž.
Teď už jde vzít hypotéku hlavní je dát dohromady něco na akontaci a pak splácet roky korunu po koruně. Lepší než se stěhovat z nájmu do nájmu. Dřív se byty dávaly a dnes? Kdyby člověk dřel jako mezek, stejně si musí koupit sám, i když to bolí.
Libuše i Petr mají dobrou práci a slušně vydělávají. Večer se scházejí s přáteli, kteří si už pořídili vlastní byty stejným způsobem.
Jenže tihle dva neumí šetřit. První dítě, pak hned druhé. Peníze mizí za plenky a sunar. Dnes už nikdo nevaří kaše doma, ani neperou látkové pleny všechno koupit, vylít, zapomenout. Život je přece o snadnosti. Zacvaknout, rozbalit, vyhodit. Čisto, sucho, žádné praní. Je to pohodlí.
Ale proč ten spěch s dětmi? Mohli nejdřív postavit základy, koupit byt, a až potom děti. Ale ne, oni museli mít potomky rychle. Libuše chce mít hodně dětí, sama je jedináček. I Petr.
Možná má pravdu děti pak nebudou tolik rozmazlené, budou držet při sobě, pomůžou si i rodičům, když přijde čas.
Jasně, děti jsou radost, ale lidi s dětmi často svoje potomky nějak “odloží”, jako by je těšilo odevzdávat je školkám. To není můj styl.
Ale nějak nechápu, proč to tak je. Nemáš vlastní byt radši si odlož na korunu, vydrž několik let v jedné bundě a hlavně si posaď úspory na účet! My jsme to taky tak dělali. Ale dnešní mladí ti chtějí mít všechno hned. Nemají trpělivost šetřit na cíl.
Mají rádi restaurace, víkendové brunche, nakupují dětem spousty sladkostí, hromady hraček plní každý kout paneláku. Dřív stačilo pár autíček, panenka, plyšák dnes je doma každý den nový katalog.
A Libuše je rozmazlená miluje drahou kosmetiku, značkové šaty. Pořád si něco kupuje, půlku věcí ani nestihne vynosit, než se dostanou z módy. To už někde ve skříni leží hromádka, kterou vysype do charitativního kontejneru. Kolik peněz takhle zbytečně zmizí!
Každé léto vyráží všichni do Chorvatska, děti prý musí dýchat mořský vzduch. Potřebují si odpočinout od práce, říkají. Dovolená je krásná věc, ale nebylo by lepší někdy jet na chalupu do Posázaví, lesy a louky jsou krásné a levné. Ušetřit.
Za dvě letní dovolené u Jadranu by mladí mohli dát dohromady zálohu na vlastní malý byt. Ale míhají se jen mezi hotely, šetřit neumí, a stále mají pocit, že nemají nic svého.
A tak tu Zdena tiše pláče.
Libuše přišla na návštěvu. Zase byly řeči o bytech. Libuše jí suše řekla, že kupovat byt nechce že jim stačí pronájem, žijí si, užívají, jedí to, co chtějí, oblékají se dle svého. A prý jednou stejně byt zdědí po rodičích, vždyť oba jsou jedináčci.
To Zdenu zamrzelo jako by na ni čekali, až odejde, až se odstěhuje do nějakého domova nebo až skončí její čas. Libuše se omluvila, ale ty věty zůstaly ve vzduchu. Jako by říkaly: No tak když už, všechno přijde
Myslím, že v podstatě má Libuše pravdu ale stejně to zní chladně. Od té chvíle, když jí dcera volá a ptá se, jak se má, Zdena si představuje, jak za ní v hlavě zvoní kufry a ona už jen čeká na klíče od pokoje v domově důchodcůZdena si utřela slzy a zadívala se do dálky na rozpálenou parkovou cestu, kde se batolili drobní vnoučci, honící holuba. V tu chvíli jí došlo, že některé věci se nedají předat v hotovosti ani v bezúročné půjčce ani v panelákovém bytě s výhledem do ulice, ani na dvouletých dovolených, ani ve značkách, ani v plenách.
Pousmála se přes tu hořkost a řekla tiše, spíš sama sobě než mně: Možná, že je to správně. Ne pro šetření, ne pro ty byty, ale protože život je krátký a člověk má žít, jak umí. Já chtěla jistoty, ale dcera chce zážitky. A vnoučata? Ty na mě vždy zakřičí u branky Babičko!, ať jsem kdekoliv.
Některé generace staví domy, další je jen malují jasnými barvami. A Zdena, navzdory bolesti v srdci, vstala, otřela dlaň o sukni, a zamávala na malé, které spěchaly k ní s rozbitým kolenem a rozesmátýma očima. Protože dokud má komu otírat tváře, dokud má komu vyprávět pohádky a komu šeptat dobré rady, její úspěch i přiznané neúspěchy dávají pořád smysl. A v té chvíli, pod střemhlav modrým nebem a dětským smíchem, si připadá méně opuštěná.
Některé dědictví se nečeká žije se, dokud může.