– Zastavíme se u tebe na nějaký čas, protože nemáme peníze na pronájem bytu! – řekla mi moje kamarád…

Dobré zprávy

Zůstaneme u tebe nějaký čas, protože nemáme peníze na pronájem bytu! řekla mi moje kamarádka.

Jsem poměrně aktivní chlap. I když mi je už 65 let, stále se mi daří jezdit po různých místech republiky a potkávat spoustu zajímavých lidí. S nostalgií a troškou smutku vzpomínám na svoje mladá léta. Tenkrát člověk mohl strávit prázdniny, kdekoliv si zamanul! Dalo se jet na vodu do jižních Čech, vyrazit pod stan s kamarády do Jeseníků nebo plout na lodi po Vltavě. A všechno to šlo udělat za pár korun.

Bohužel, tahle doba je už dávno pryč. Měl jsem vždycky radost z poznávání nových lidí. Potkával jsem různé typy na koupališti, v kině i v divadle. S mnoha kamarády jsme zůstali v kontaktu mnoho let.

Jednoho dne jsem poznal ženu, která se jmenovala Libuše. Strávili jsme spolu dovolenou na stejném penzionu v Lipně. Loučili jsme se jako přátelé, občas jsme si později napsali dopis.

Pak mi jednoho dne přišel telegram nepodepsaný. Stálo v něm jen: Ve tři ráno přijíždí vlak. Potkej se se mnou!

Nechápal jsem, od koho to mohlo být. S manželkou jsme samozřejmě nikam nešli. Ale ve čtyři ráno někdo zazvonil na náš zvonek. Otevřel jsem, a jen jsem zůstal stát v naprostém úžasu. Na prahu stála Libuše, dvě pubertální holky, stará paní a nějaký chlap, všichni obtížení hromadou zavazadel. S manželkou jsme byli ohromení, ale nakonec jsme nečekané návštěvě dovolili vejít. Libuše se mě hned zeptala:

Proč jsi na nás nepočkal? Vždyť jsem ti poslala telegram! Stálo mě to peníze, víš?
Promiň, ale my vůbec nevěděli, od koho je. Poslala jsi ho anonymně!
Vždyť jsi mi dal svou adresu. Tak jsem tady.
Ale myslel jsem, že si budeme psát dopisy, to je všechno.

Pak mi Libuše vysvětlila, že jedna z jejích dcer letos dokončila gymnázium a rozhodla se jít na vysokou školu do Prahy. Celá rodina přijela, aby ji podpořila.

Budeme bydlet u tebe! Nemáme peníze na bydlení v podnájmu nebo na hotel.

Byl jsem v šoku. Vždyť nejsme ani příbuzní! Proč bych jim měl dovolit bydlet u nás? Museli jsme je třikrát denně krmit. Přivezli si trochu jídla, ale vařit se neobtěžovali jedli jen to naše. A všechno jsem musel obsluhovat já.

Po třech dnech jsem to už nevydržel a poprosil Libuši s rodinou, aby se odstěhovali. Nezajímalo mě, kam půjdou. Strhla se hádka. Libuše začala rozbíjet talíře a ječet po bytě.

Byl jsem v šoku z jejího chování. Potom se začali balit. Dokonce se jim podařilo ukrást můj župan, pár ručníků a záhadně zmizel i velký hrnec. Netuším, jak ho vynesli, ale prostě se vypařil!

Tím mé přátelství s Libuší skončilo. Díky bohu! Už nikdy jsem o nich neslyšel a ani je neviděl. Jak může být někdo tak drzý?!

Od té doby jsem daleko opatrnější, když poznávám nové lidi.

Rate article
Add a comment