Osm let jsem proplouvala zvláštním manželstvím se svým mužem, Milanem, věřila jsem, že je to normální člověk, ale během rozvodu ze sebe vyplavil všechny hnilobné vody. Teď mám z něj až odporný pocit, že jsme spolu byli tolik let, ale zpětně je mi jasné, že to tak mělo být aspoň jsem z toho vyklouzla.
Poznali jsme se na jaře, rok jsme spolu jen tak bloudili městem a dunami času, než jsme vstoupili do svazku. Takže devět let v jedné domácnosti, kde se děly nejrůznější věci. Hádky létaly kolem nás jako drobky ve větru, smíření přicházela ve vlnách, s ozvěnou radostí i smutků. Měla jsem za to, že žijeme normálně co taky znamená normálně? Rodiče stojí při sobě už padesát let, často u stolu mlčí, někdy se hádají, vždycky však ustojí všechny bouře.
Máme spolu syna jmenuje se Šimon, teď mu je šest, rozvod prožil v pěti let. Milan na něj kašlal, vždycky jen prohodil, že je na výchovu ještě moc malý, prý až povyroste, bude s ním trávit čas.
Do domácnosti se nezapojoval. Nanejvýš opláchl talíře nebo vynesl koš. Tak to měl naučeno od své matky, paní Libuše, která mu do hlavy vtloukla, že práce patří ženám; muž by se neměl špinit s takovou malostí.
A jeho matka? To je samostatná kapitola bizarního snu. Díky Bohu, že bydlela v Olomouci a ne v Praze přijela třikrát do roka, vždy nechala v našem bytě podivné ozvěny prababiččiných pravidel. Když už jsem si myslela, že jsme s Milanem jako rodina sladění jako orchestr, Libuše nahrnula k nám staré hádky, nové urážky, a všechno šlo nanovo.
Nejvíc si pamatuji její řeči o živitelce a strážkyni domova. Přestože jsem to byla já, která jsme do společného rozpočtu přinášela podle výplatní pásky trojnásobek Milanova příjmu. Kdo tedy skutečně tahal mamuta do jeskyně a kdo vařil guláš?
Poslední rok byl Milan bez zaměstnání. Jeho firma během pandemie nejprve lavírovala mezi životem a smrtí, později klesla ke dnu; zaměstnance propustili jako nepotřebné listí. Milan měl začít hledat práci. Jenže peněz bylo málo, cesta daleko, zkušeností málo, zaměstnavatelé podezřelí. Proplouval nabídkami bez zakotvení, zatímco já makala ve dvou směnách: ranní v práci, odpolední doma po vyzvednutí Šimona ze školky. Milan zanechával domácí práce s tím, že hledá práci, rozesílá životopisy, táhne svůj malý chlapecký svět od jednoho pohovoru k druhému.
Nepomáhal, nebavil, neexistoval. Samozřejmě jsem v sobě dusila tichou nespokojenost, která se časem změnila v noční hádky a hlasité bouchání dveří. Někdy jsem přespávala u kamarádky Zdeny. Milan dostal ještě naposled šanci, ale nechal ji vyklouznout mezi prsty.
Nakonec jsem sbalila jeho věci do pomačkaných igelitek, vyzvala ho, aby opustil můj byt na Vinohradech, který jsem dostala od rodičů jako svatební dar, a podala žádost o rozvod. Několikrát se zkoušel vrátit, v očích prosby, v ústech sliby, ale já už byla dávno uvnitř prázdná jako vymetený kostel.
Rozvedli jsme se, ale bývalý manžel s Libuší mě dál pomlouvali jako uhranutí. Drby šířili po rodině, telefonovali mým rodičům do Brna, vyprávěli jim hořké pohádky a jedovaté výmysly. Moji rodiče, už letitá paní a pán, to nesli špatně; netušili, že se dá život přebarvit tak děsivě.
Jednoho dne mi Milan, když jsem nebyla doma, vnikl do bytu klíčem, který mu zůstal. Odcizil mi notebook, zimní kabát, mikrovlnku a pár šperků. Samozřejmě žádný doklad, žádný účtenku, nebylo možné nic dokázat, zbytečné chodit na policii; došlo mi až poté, že jsem měla vyměnit zámky okamžitě.
Nejsilněji mi zůstal v paměti soud kvůli výživnému. Tam Milan oznámil, že žádá test otcovství, protože pochybuje, že Šimon je jeho syn. Já mu suše odpověděla, že ano, není jeho syn. To bylo poprvé, co zmlkli jak Milan, tak Libuše jejich tváře v tu chvíli, to bych přála vidět každému, kdo někdy pochyboval o spravedlnosti snů.
Jako výsledek byl Milan vyškrtnut z rodného listu syna a já zůstala naprosto svobodná žádné stíny, žádné hrozby, žádná zlá vůle od bývalého otce. Četla jsem příběhy žen, které jejich ex-maniželé šikanovali, bránili jim odjet s dětmi, pronásledovali je jako stín mně se ale otevřely dveře ven. Milan mi tím dal nečekaný, hororově úlevný dar.
Všichni dobře vědí, že Šimon je jeho obraz ale já si teď mohu vybrat, že Milan ani Libuše svého vnuka neuvidí. Úředně jsou pro nás nejen mrtvé duše, ale i cizí osoby. A to mi v korunách českých stojí za všechny peníze světa; nepotřebuju ani jejich výživné, ani jejich pomoc, ani nic, co by mi mohli ještě vzít.