31. prosince
Ještě pár hodin do půlnoci a já se motám v kuchyni, jako vždycky na Silvestra. Jenom letos měl být jiný slavíme stříbrnou svatbu a konečně jsme si s Pavlem naplánovali večer jen pro sebe. Bez návštěv, bez dětí, které už mají svoje byty a životy, bez povinných kolektivních veselí. Jen my dva, naše stará malostranská garsonka, svíčky, dobré jídlo, ticho a klid. K vánocům jsem se rozšoupla koupila krásný ubrus v modré s jemným stříbrným vzorem, k tomu ladící ubrousky. Ty s perleťovou linkou, které mám schované na zvláštní příležitosti.
Peču kachnu s jablky, podle receptu své babičky. Ten recept je v naší rodině snad sto let obyčejný, ale když se povede, celé bytem voní dětstvím a Vánocemi. Pod miskou se třpytí skleněné ozdoby, stromek svítí u okna a za okny to konečně vypadá na opravdovou zimu Malá Strana je bílá, sníh tlumí ruch města, lidé spěchají s dětmi na kluziště. Všechno je perfektní, až na to, že Pavel pořád není doma. Prý se ještě zastaví v kanceláři zapomněl tam můj dárek…
Usmála jsem se tomu. Pavel byl celý život pečlivý, až úzkostlivý, a opravdu jsem věřila, že pro mě vybírá něco speciálního. Když už spolu dokázali vydržet čtvrt století, snad si zasloužíme trochu romantiky.
Klíč zaklepe v zámku až po půl sedmé. Automaticky si upravím vlasy, sundám zástěru pod ní mám pro tu chvíli připravené nové sametové šaty, hluboký inkoust. “Pavle, kde jsi byl tak dlouho? Kachna je skoro hotová!”
Ztichnu uprostřed věty. Za Pavlem totiž vstupuje ještě někdo další. Mladá žena, výrazné líčení, ohnivě zrzavé vlasy. Na sobě drahý kožich takovou norku jsem nikdy v životě neměla v ruce igelitku s pomeranči. Pavel se culí až nepřirozeně, v druhé ruce svírá láhev Bohemia sektu. “Janičko, přišla návštěva! Představím ti Hanku Nováčkovou, je u nás nová hlavní účetní.”
Cítila jsem, jak ve mně všechno ztuhlo. Přelétla jsem pohledem z Pavla na jeho rozechvělou kolegyni a zpátky. “Dobrý večer. My… někoho čekali?”
Hanka se tvářila, jako by jí nic nebylo trapné, hned ke mně natáhla ruku v elegantní kožené rukavičce. “Jé, Jano, buďte ráda, že vám sem Pavlík někoho přivedl! To byla krize, opravdu! Pavel tedy pan inženýr mě dnes vyloženě zachránil. Doma mi praskla trubka, všude voda, tma, lednice nefunguje a já nemám nikoho v Praze, koho bych mohla otravovat na Silvestra. Tak říká: Haní, pojď ke mně! Tady se budeš mít jak v první třídě, moje žena je poklad…”
Slyšela jsem jen jeho rozpačité drmolení: “Jani, snad chápeš… Taková situace… Seděla v kanceláři, uplakaná, kam by šla? Na nádraží? V Praze nemá nikoho, mistr až po Novém roce, a tebe znám pohostinná, nesmí zůstat sama…”
Uvnitř mě něco praskalo, jak se roztříštily mé plány na klidný večer. Dvacet pět společných let, stříbrná svatba, o kterou jsem tolik stála a místo toho tohle fiasko. “Tak pojďte dál,” vypravila jsem ze sebe. Můj hlas mi zněl úplně cize. Hanka vpadla do bytu, drahé parfémy okamžitě přetlučily všechno vůni jehličí, jablek, pečené kachny.
“To je ale roztomilé!” rozhlíží se po bytě. “Taková retro atmosféra u babičky v Děčíně byl podobný příborník. Fakt kouzlo! To má šmrnc. Jako v muzeu socialismu.”
Zaťala jsem zuby. Ten příborník byl poctivý italský dub, za který jsme dali půl ročního platu. Vysvětlovat to téhle slečně, která mohla být moje dcera, nemělo smysl. “Pavle, pomůžeš slečně s kožichem?” zabručela jsem a zmizela do kuchyně.
Pavel mi vklouzl za paty, jemně přivřel dveře a začal polohlasem naléhat: “Jani, buď rozumná! Silvestr je přece o tom být dobrák, trochu solidarity! Zůstane tu, nají se, napije, pak ji klidně odvezu taxíkem na hotel. Nebo může přespat na gauči, je to fakt jen kolegyně…”
“Na gauči? Pavle, jsi normální? Chtěli jsme být spolu SAMI! A ty mi sem doneseš promiň cizí holku, která mě shazuje hned mezi dveřma!”
“Ale prosím tě, je prostě mladá, upřímná, co bys řešila. A nedělej mi scénu před ní. Ona to pak v kanclu rozhlásí, že jsem ji vyhodil na ulici. Potřebuju s ní vycházet.”
Tmavé oči, které jsem tolik let milovala, najednou cizí a unavené. Kde je ten starostlivý chlap, s nímž jsem kdysi sdílela radosti i starosti? Teď mi předvádí šaška před mladou kolegyní.
“Tak dobře,” zamručela jsem nakonec. “Ale pokud ještě jednou něco řekne o ‘muzeu’ či ‘retro’ stylu, tak letí ven!”
U večeře bylo dusno k zalknutí. Hanka už bez kožichu, v upnutých šatech a s výstřihem vhodným spíš na ples než ke stolu v cizím bytě. Seděla rozvalená, opírala se o židli a v ruce pohazovala skleničkou. “Pavlíku, nemohl bys otevřít sekt? Abychom alespoň odplavili ten starý rok. Strašně mám žízeň…”
Pavlíku. Skoro jsem upustila mísu s bramborovým salátem. Přisunula jsem “šunkového ježka” na stůl s rázným bouchancem. “Sekt se u nás otevírá až na půlnoc. Teď si dejte můj domácí brusinkový likér.”
Hanka se ušklíbla: “Likér? To je roztomilé, ale sladké nemusím držím si postavu. Nemáte suché šampaňské? Polosladké prý pijí jen ty, kdo nemají vkus.” Pavel poskočil: “Tak já něco najdu, koněk tam bude. Dáš si koněk, Hani?” “Jestli mi naleješ, Pavle, tak proč ne. U vás je tu trochu chladno, šetříte na teple?”
Sedla jsem si proti nim a připadala si jako vetřelec na vlastním Silvestru. Pavel slintal na svou kolegyni, naléval jí, izbáral s ní, bavil ji ohranými vtipy. Hanka se smála moc nahlas, záklonem hlavy dávala najevo, jak moc ji baví.
“Vy Jano nepracujete?” obrátila se na mě najednou, zírajíc na mě přes zmuchlaný ubrousek.
“Jistě, že pracuji. Jsem hlavní technolog v čokoládovně na Smíchově.”
Vážně? zvedla obočí, které měla obtažené tužkou. Vypadáte… už domácně. Znáte to, taková ta paní, co vaří a čeká na muže. Pavel mi říkal, že jste šikovná, dobře vaříte. Ale prý už nemáte moc společných témat, jen domácnost, zato bábovky špičkové.”
Nastalo ohlušující ticho, jen televize bublala a staré hodiny odbíjely půl. Pavel se zalil do ruda a zatřásl: “To jsem NIKDY neřekl! Haničko, už to pleteš!”
Povolila jsem sevření vidličky. Ta poslední struna mé trpělivosti rupnula. Že by se se mnou nedalo mluvit? Domácnost snesla vše?”
S ledovým klidem zírám Haně do očí: “Tak povídejte dál. Co všechno vám ještě Pavel pošeptal?”
Hanka se zamotala a sáhla po pomeranči: “Ale to neberte špatně, Pavle jen… Vy Jani, víte, chlapi potřebují vzrůšo, nové zážitky. V pátek na firemním večírku byl Pavel král parketu! Na lambadu nezapomeneme, tleskal celý účetní tým! Prý doma takhle netančíte, že jste po šichtě unavená.”
Pod stolem se mi zježily nohy. Bolely mě jen v těch chvílích, kdy celé dny připravuji jídlo, uklízím, ženu se, aby doma bylo dobře.
Pavel už si asi uvědomil, že je malér neodvratný a neví, jak to zarazit. “Dáme si panáka! Na zdraví všem lidem!” vyráží ze sebe.
Počkala jsem. “Ještě mi povězte, Hanko, jak jste to měla s těmi trubkami?”
Chvilkově zpanikařila, oči jí zaběhly. “Jo, trubky! Skočila tam gejzír vařící vody, fakt drama. Pavel mě hned zachraňoval, říkal, že můj ex… no prostě, Pavel je chlap s velkým CH.”
Divné, odtuším, venku je mínus dvanáct. Kdyby vám vypadla elektřina a trubky, těžko byste seděla s dokonalou foukanou a voňavým parfémem, spíš byste tu byla od mokrých hadrů a smrděla bahnem místo květin.”
Hanka zrudla. Cože, prosím? To je urážka! Pavle, řekni něco!”
Pavel se krčil v koutě. “Jani, tak možná to zvládla vyměnit kabát…”
“Drž už konečně ústa, Pavle,” řekla jsem tiše, ale zřetelně. Vstala jsem. “Dvacet pět let jsem přešla všem tvým drobným záletům, tvým pohledům po sukních, vracením se pozdě z práce. Ale dnes mám svého plné zuby. Já nejsem tvoje služka do kuchyně, se kterou se už prý nedá mluvit.”
Vytáhla jsem závěs. Noc voněla sírou z rachejtlí. “A teď, paní kolegyně, sbalte pomeranče a táhněte. Koncert skončil.”
Hanka v šoku vstala. “Pavle! Ty ji necháš, ať mě vyhodí na Silvestra?”
Pavel, ještě před chvílí silák, praštil do stolu: “Už toho nech! Je to přece i můj byt! Host zůstane a Silvestr bude jako normální lidi, ne jako…”
“Jako co?” usměji se mrazivě.
“Jako dračice!” vyráží ze sebe.
Jen jsem kývla a sáhla po velké cestovní tašce, připravené na dárky pro vnoučata. Vysypala jsem čokolády a dárky na podlahu. Přehodila jsem ji Pavlovi přes kolena. Tvůj byt? Fajn. Já odcházím. Jenomže: tenhle byt je po mých rodičích. Ty tu máš jen trvalý pobyt. A hned po novém roce zařídím rozvod a tvoji odhlášku. A teď… oba ven.
Cože? Pavel zbledl, alkohol z něj vypršel během vteřiny. Kam bych šel?
Za žárem, za životem, za tancem. Na sídliště do paneláku mezi zamokřený lino, Honzo. Vždyť jsi záchranář. Tady je to přece nuda. Můžeš si u Hany zahrát na hrdinu.
Jano, neblázni! Promiň, byl jsem debil! Hanka mi nic neznamená! Ona půjde domů, my spolu zůstaneme, jo?
Bolelo mě u srdce. Ještě před minutou mě byl ochoten zradit, ale jakmile začalo jít do tuhého, odkopal ji.
“Ne, Pavle. Bramborový salát zkysl. Stejně jako naše manželství. Jdi. Pět minut!”
Hanka si začala rychle navlékat kožich. “Ty jsi magorka. Pavel, vezmi si taxík, já k tobě už nikdy.” Práskly dveře.
Pavel tam zůstal s prázdnou i s prázdnou taškou. “Jani… Opravdu… Zůstaňme spolu? Kachna je akorát…”
Pomalu jsem vytáhla kachnu z trouby, popadla těžkou keramickou mísu a vědoma si síly, kterou jsem v sobě objevila: “Odejdi. Nebudeš-li do minuty venku, zavolám policii. A věř, že mi uvěří.”
Pavel po chvíli odešel. Slyšela jsem, jak balí věci a táhne se k východu, šustí péřovkou a zápasí s rukávem košile.
Toho ještě budeš litovat! Kdo tě bude chtít padesátiletou? houkl ještě.
Já sama sebe, odpověděla jsem tiše a zavřela za ním dveře na dva západy. Ticho. Konečně.
Sklouzla jsem zády po dveřích na zem. Očekávala jsem, že propuknu v pláč ale slzy nikde. Jen zvláštní prázdnota a lehkost. Jako když vynesete starý sekretář a místnost se najednou zvětší.
Zvedla jsem se, šla do kuchyně. Tři talíře, hromady jídla. Dekorace jako pro divadlo, kterého už nikdo nevstoupí. Vzala jsem talíř Hanky s nedojedeným chlebíčkem se stopou rtěnky a vší silou ho třískla do koše. Příjemný zvuk rozbíjeného porcelánu. Pak šel i Pavlův. Zbyl jen můj, s noblesní zlatou linkou.
Nalila jsem si skleničku ledového Bohemia sektu. Televizor bublal, prezident spustil novoroční projev, hodiny odpočítávaly sekundy do půlnoci. Rok, který mi vzal iluze, ale vrátil sebeúctu.
Šťastný nový rok, Jano, řekla jsem svému odrazu v okně. Odkrojila jsem si stehýnko z kachny a nabrala si bramborový salát, který na rozdíl od vztahu dnes chutnal skvěle.
Když se ozval sms, moje dcera Lucie psala: Mamko, šťastný Nový rok! Máme tě rádi. Přijedeme s dětmi za týden!
V tu chvíli jsem se usmála. To hlavní v mém životě zůstalo: děti, vnoučata, práce, domov. To, co odešlo, už bylo stejně přezrálé.
Vypila jsem sekt, užívala ticha, tolik let jsem nehlídala, nedopřávala, nerozlévala hostům. Jen jsem tu byla sama pro sebe, poprvé po letech.
Za zdí sousedé hulákali, bouchaly rachejtle, všude slavilo. I já slavila svoji svobodu.
Za hodinu jsem dala veškeré zbytky do krabiček a brzy ráno je odnesu paní Věře na vrátnici a panu Karlovi, co zametá dvůr. Jsou to poctiví lidé, nechť si užijí. Kachnu dojím sama. Zasloužím si.
Před spaním jsem v koupelně setřela make-up. V zrcadle stála krásná žena, trochu unavená, ale opravdová. Žádná teta ve natáčkách.
Pavle chtěl vzrůšo, pousmála jsem se. Však si ho teď užije až až. Ať si hledá byt, vysvětluje děti, dělí majetek.
Roztáhla jsem se v posteli jako hvězda. Povlečení vonělo levandulí a svobodou. Ráno mě vzbudilo slunce. První, co mě napadlo: Dám si dortík a kafe na rohu. A byla to báječná myšlenka.
Nevěděla jsem, co mě čeká: rozvod, dělení bytu, nepříjemné rozhovory. Ale teď jsem měla den pro sebe. Nikdo už mi nebude tvrdit, že můj byt je muzeum, a život nudný.
Šťastný nový rok, Jano.