Tobě by se nehodila manželka, ale spíš hospodyně
Mami, Stázka mi zase okousala pastelku!
Karolína vrazila do kuchyně s ohlodaným zbytkem modré pastelky v ruce, za ní cupital provinilý labrador hnědé barvy jménem Stázka, ocasem vrtěla čile jako větrník. Ivana se na chvíli odtrhla od plotny, kde se současně vařila bramborová polévka a na pánvi prskaly karbanátky, a jen povzdychla. Třetí pastelka dneska.
Dej ji do koše a vezmi si novou ze šuplíku. Matěji, máš tu matematiku hotovou?
Skoro! ozvalo se z dětského pokoje.
Skoro znamenalo v podání dvanáctiletého syna, že sedí s mobilem v ruce, zatímco sešit leží netknutý opodál. Ivana to věděla, ale momentálně musela vytáhnout karbanátky, zamíchat polévku, chytit čtyřletého Lukáška, který se pokoušel doplazit k misce pro psa, a hlavně nezapomenout na prádlo v pračce.
…Dvaatřicet let. Tři děti. Jeden manžel. Jedna tchyně. Jeden labrador. A ona jediný tahoun téhle rodiny. Ivana byla nemocná zřídka. Ne proto, že by měla železné zdraví, ale protože si prostě nemohla dovolit onemocnět. Kdo by nakrmil rodinu? Kdo by připravil děti do školy? Kdo by venčil Stázku? Odpověď byla jasná nikdo.
Ivanko, bude brzy večeře?
Paní Marie, osmdesátiletá tchyně, se vynořila ve dveřích, opírajíc se o hůl. Ostrá mysl, chuť k jídlu, ale pomoc v domácnosti by šla spočítat na prstech jedné ruky.
Za deset minut, paní Marie.
Babča spokojeně kývla a odšourala se do obýváku. Ojediněle četla Lukáškovi pohádky na dobrou noc buď O perníkové chaloupce, nebo O Koblížkovi a chlapec poslouchal se zatajeným dechem. Jinak seděla před televizí a čekala na další jídlo.
…Hodiny na stěně ukazovaly půl šesté, když zezadu v zámku zarachotil klíč. Tomáš vešel do bytu s výrazem muže po náročném maratonu.
Máš hotovou večeři?
Ani ahoj. Ivana beze slova ukázala na prostřený stůl. Manžel si šel umýt ruce, sedl si a okamžitě zapnul televizi ovladač mu vrostl do ruky.
Karolína dnes dostala jedničku z čtení, zkusila Ivana navázat.
Hm.
A Matěj potřebuje pomoct s projektem na přírodovědu.
Hm.
To hm tím to končilo. Po večeři se Tomáš svalil do obýváku. Pracovní den skončil, vše, co měl za úkol, splnil: přinesl domů peníze. Zbytek není jeho starost.
Až večer, když děti usnuly, otevřela Ivana notebook. Na dálku administrovala objednávky v e-shopu, odpovídala zákazníkům, řešila dopravy. Peníze to nebyly závratné, ale byly její. Plus pronájem bytu, který už čtyři roky úspěšně pronajímala.
Měla bych už se přestěhovat, vybavilo se jí zase. Ale zároveň se dostavila i stará záplava výmluv: Matěj má výbornou školu, Karolína je zvyklá na školku, přijdu o příjem z nájmu… Ivana zavřela počítač. Zítra. Všechno zítra.
Prosinec přinesl kromě předvánočního shonu i chřipkovou epidemii. Během pár hodin měla skoro čtyřicet horečky. Všechno bolelo, v krku pálilo, hlava třeštila. Ivana se sotva dovalila do postele.
Mami, ty jsi nemocná, konstatoval Matěj, když nakoukl do ložnice.
Tomáš vešel za ním a v jeho tváři se mihnul jakýsi záblesk starosti. Ale nijak nesouvisel s Ivanou.
Hlavně nenakaz babičku. V jejím věku je chřipka vážná.
Ivana zavřela oči. Ano, paní Marie. Jak mohla zapomenout?
Následující tři dny tvořily podivnou mlhu. Horečka, propocené povlečení, suché rty. Za celé dny jí nikdo ani manžel, ani tchyně, ani děti nepřinesl skleničku vody. Rychlovarná konvice byla v kuchyni, deset kroků od postele, ale jen s velkým úsilím je zvládla ujít, opírajíc se o zeď.
Všichni řešili hlavně babičku. Tam nechoď, tam je nemocná maminka. Dej si roušku, když půjdeš kolem ložnice. Neměla by spát jinde?
Ji, Ivanu, brali jen jako zdroj nákazy. Vlastní domov najednou nebyl její, ale prostor, kde je nebezpečím pro důležité.
Za týden chytli vir i ostatní. Nejprve Lukášek nudle, teplota, nálada na bodu mrazu. Pak Karolína. Nakonec i Tomáš se pojal lehnout s teplotou třicet sedm a dva. Paní Marie onemocněla nakonec, zato s nebývalým efektem.
Ivana, ještě se sotva postavila na nohy, opět vstala. Kuřecí vývar, lékárna, teploměry, úklid, praní. Všechno jako vždy, jen nohy byly jako z vaty.
Tomáši, vezmi Lukáška na hodinu. Musím do lékárny.
Manžel obrátil oči v sloup, ale svolil. Přesně za hodinu Ivana měřila minuty přinesl syna zpět do ložnice.
Já jsem unavený. Vždyť mám taky horečku.
Třicet šest osm. Ivana si ověřila.
Ani jaro nebylo milosrdné. Nový vir, nové nemocné děti, nové probdělé noci. Lukášek fňukal, Karolína odmítala léky, paní Marie vyžadovala něco k chutím. A uprostřed všeho chaosu zcela zdravý Tomáš.
Tomáši, pomoz mi s dětmi.
Ivano, naposledy jsem pomáhal o víkendu. Teď pracuju, a jsem unavený po celém dni.
Pokrčil rameny. Prostý pohyb, který vysvětlil všechno. Večer přišel, sedl ke stolu, čekal na večeři. Nemocné děti, unavená žena, nepořádek v bytě to není jeho svět.
Jednou večer, když už Lukášek spal a starší dělali úkoly, Ivana šla za manželem. V televizi běžel fotbal.
Proč mi nikdy nepomáháš? Proč nikdy nepomůžeš? zeptala se tiše.
Tomáš se na ni ani neotočil. Místo odpovědi zesílil zvuk.
Ivana chvíli stála a dívala se mu na záda. Všechno pochopila beze slova.
Druhý den ze skříně sundala tašky. Dětské oblečení, hračky, doklady. Matěj stál mlčky ve dveřích:
Mami, pojedeme někam?
K babičce Ivaně.
Na dlouho?
Uvidíme.
Karolína radostně poskočila babička Ivana vždycky pekla její oblíbené tvarohové koláčky. Lukášek nevěděl, co se děje, jen si pro jistotu vzal plyšového králíka.
Na poslední chvíli si Ivana vzpomněla ještě na jeden důležitý článek rodiny Stázku. Ta jde s nimi.
Tomáš ležel na gauči. Tašky, oblečení, děti v bundách nic z toho ho nevytrhlo z televize. Když za Ivanou zapadly dveře, nejspíš jen přepnul kanál…
Maminka Ivana přijala dceru s dětmi bez otázek. Nakrmila je, objala. Osmapadesát let, třicet let stála za katedrou. Věděla své.
Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.
Třetí den začal Tomáš volat.
Ivano, vraťte se. Je tu bordel. Není co jíst. Babička něco pořád otravuje.
Žádné chybíte mi. Žádné je mi bez vás smutno. Vadily mu jen běžné nepohodlí.
Tomáši, ty nepotřebuješ manželku, ale hospodyni.
Cože? O čem to mluvíš…
Řekl jsi dětem někdy, že ti chybí?
Ticho. Dlouhé, výmluvné.
Já nosím domů peníze, zmohl se Nakonec. Co jiného chceš?
Ivana zavěsila. Ulevilo se jí, jakoby skládala kámen ze srdce.
Za čtrnáct dní se odstěhoval nájemník z bytu Ivany. Stěhování zabralo odpoledne. Nová škola pro Matěje, nová školka pro Karolínu všechno šlo snadněji, než si myslela.
…Další jejich rozhovor byl poslední. Všechna křivda, všechny spolknuté výtky, všechny bílé noci u nemocných dětí to všechno vytrysklo naráz.
Dvanáct let dělám zadarmo služku! křičela Ivana do telefonu. A ani jednou, rozumíš, ani jednou ses nezeptal, jak mi je! Jak vůbec žiju! Ty… Ty… Dost!
Zablokovala ho. A zalistovala žádost o rozvod.
Soud trval dvacet minut. Tomáš neprotestoval. Podepsal papíry na výživné, kývl soudkyni a odešel. Možná mu došlo, o co šlo. Spíš byl už jen unavený tím vším.
…Večer Ivana seděla v kuchyni svého staronového bytu. Matěj četl ve svém pokoji. Karolína malovala u stolu, jazyk zastrčený mezi zuby. Lukášek skládal kostky na koberci.
Ticho. Klid. Stázka ležela u jejích nohou s hlavou na tlapách.
Vařit, uklízet a pracovat večer musela pořád. Ale tentokrát už jen pro ty, kteří opravdu byli její rodina. A jejich výchově se teď věnovala pozorněji, aby z nich nikdy nevyrostli další Tomášové.
Mami, Karolína zvedla hlavu od papíru, ty se teď usmíváš mnohem víc.
Ivana se zase usmála. Karolína měla pravdu.