– Takhle se přece nedá žít! To není spravedlivé! – Robert utekl do pokoje svého otce.

Dobré zprávy

Takhle se přece nedá žít! To není fér! Robert vrazil do pokoje svého táty.

Co to povídáš? Proč si to myslíš? Kdo ti to říkal? zeptal se táta trochu zmateně.

Poradkyně naší školy.

Tak mi to vysvětli, pověz mi víc.

Já ti ukážu. Teď půjdu spát a ty budeš předstírat, že mě ráno budíš.

Proč to chceš dělat? ptá se táta už s úsměvem.

Hned to pochopíš! Dobře, dobře Robert, vstávej. Musíš do školy, už nespi.

Vidíš?! Každé ráno slyším to stejné. Rodiče mají budit své děti laskavě, aby cítili jejich lásku. A měli by se při tom usmívat!

No, ať tě rozesměje máma, já na to teď fakt nemám čas.

Ty mě nemáš rád?

Co to, prosimtě, meleš? začal táta ztrácet trpělivost.

Není to hloupost! Jestli nechceš, abych se k tobě na stáří choval špatně, musíš mi ukazovat svoje city. Zkus mě vzbudit znovu.

Fajn. Lenochu, koulí se ti škola, vstávej!

Já mám ještě hlad po spaní!

Robertku, broučku, vstávej pohladil ho táta po hlavě a dal mu pusu na čelo.

Jupíí! Teď jsem tu lásku fakt cítil.

A teď už dost srandy. Ukaž mi ty známky.

Teď ne, tati. Stejně nemáš čas, spěcháš do práce.

To nevadí. No páni, krásná trojka. A z češtiny i z matematiky.

Ale z psychologie jsem dostal jedničku!

Že bys chtěl být psycholog, synku? Hele, zlatíčko, dokud si nezlepšíš známky, telefon schováš. Sedni si a uč se, než se vrátí mamka.

Robert popotahoval a táta ho pohladil po zádech: A říkal jsi, že mám usmívat tak se usměj i ty!

Rate article
Add a comment