Před týdnem jsem zjistila něco, co bych si nikdy nedokázala představit. Procházela jsem se v centru Prahy, když jsem úplnou náhodou potkala spolužačku ze školy…

Hele, musím ti něco vyprávět, co jsem zjistila minulý týden a co by mě nikdy nenapadlo. Procházela jsem se po centru Brna, když jsem úplně náhodou narazila na bývalou spolužačku, kterou jsem neviděla snad milion let. Pozdravily jsme se, trochu prohodily pár slov, kdo kde co teď dělá, co je nového, a ona mi mezi řečí řekla, že teď pracuje jako zdravotní sestra v domově pro seniory v jedné vesnici kousek odtud. Pochválila jsem jí, jaká je to určitě těžká, ale krásná práce. A v tu chvíli na mě jen tak vyhrkla:
Hele, já tam každý poslední pátek v měsíci vídám tvoji mamku.

Úplně jsem ztuhla. Ptám se jí jak to, co tam moje mamka dělá? A ona tak samozřejmě, jakoby o nic nešlo:
To ty nevíš? Přináší všechny ty koláče a dobroty pro dědečky a babičky. Každý měsíc, fakt pravidelně. Neskutečně hezký gesto.

Tykvíš, já vůbec netušila, co jí mám na to říct. Bylo mi až trapně přiznat, že o tomhle jsem neměla ani ponětí. Spolužačka si myslela, že si z ní dělám srandu, ale když viděla, jak čučím, dodala:
Fakt, tvoje mamka je neskutečně skromná. Přijde, pozdraví, nechá tam tašky a zase jde.

Když jsem přišla domů, nevydržela jsem a rovnou na mámu spustila:
Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že chodíš do domova pro seniory každý měsíc?

Zrovna byla v obýváku a zametala, skoro ani nezvedla hlavu:
A proč bych ti to měla říkat?

Nedala jsem pokoj:
Protože je to něco strašně krásnýho, je to důležitý

Opřela koště o stěnu, na chvíli se na mě podívala a úplně klidně řekla:
Já myslím, že dobré skutky se nedělají na odiv. Pomůžeš, a tím to hasne. Bůh to vidí to mi stačí.

Vyprávěla mi, že před dvěma lety, když jí umřela kamarádka, měla pocit, že prostě musí někde pomoct. Jednoho dne šla kolem toho domova pro seniory, viděla pár důchodců, jak sedí venku, tak vešla dovnitř. Dala se do řeči se sociální pracovnicí a zeptala se, co by potřebovali.

Od té doby, každý poslední pátek v měsíci, nakupuje za své peníze džusy, balené sušenky, piškoty nebo třeba něco na hygienu záleží, jak jí to zrovna ten měsíc vyjde finančně. Někdy koupí i vlhčené ubrousky, občas toaletní papír prostě, co je potřeba.

Říkala, že nikdy nikoho nechtěla tahat do toho, co dělá, aby si lidi nemysleli, že se chce předvádět nebo shánět uznání. Radši to dělá potichu, po svém.
Když chceš pomoct, tak pomůžeš. A když ne, není potřeba to nikomu dokazovat. Já vím, co dělám, a to mi stačí.
To mi říkala, zatímco sklízela talíře po večeři.

Celou noc jsem na to musela myslet. Moje mamka obyčejná, nenápadná ženská, která má sotva na své věci každý měsíc dělá radost lidem, na které už skoro všichni zapomněli. Byla jsem na ni neskutečně pyšná, ale trochu mě i píchlo u srdce, že to celé táhne sama.

Teď přemýšlím, že bych tam s ní ten další pátek zašla. Jen nevím, jak jí to navrhnout, aby hned neměla pocit, že se do toho pletu nebo jí lezu do soukromí.

Jenom vím jedno vidět mámu, jak bez jediné zmínky pomáhá takhle po svém něco ve mně se změnilo.

Rate article
Add a comment