Švagrová přijela, čekala prostřený stůl, ale tentokrát našla jen prázdnotu

Zase přijedou v sobotu? Vždyť jsme se domlouvali, že tentokrát zůstaneme sami, zajedeme si někam na výlet, já mám za sebou šílený týden s měsíčními uzávěrkami!

Hlas zazněl ostře a nervózně a odrazil se od bílých obkladů malé kuchyně. Barbora stála u dřezu, umývala nádobí a přitom upřeně sledovala Martina, svého muže, který tiše seděl u stolu, s hlavou skloněnou nad hrnkem vychladlého čaje a zamyšleně si mnul okraj ubrusu.

Barčo, co jsem měl říct? povzdechl si Martin a snažil se znít smířlivě. Lenka volala, prý s Tomášem a Kubou nás dlouho neviděli, Kuba se těšil na strejdu. Nemůžu přece vlastní sestře říct, že nemá jezdit. Navíc už se připravili.

Dlouho neviděli? Barbora prudce zastavila kohoutek a voda s bouchnutím ustala. Otřela si ruce do utěrky a stoupla si naproti Martinovi, ruce zkřížené na prsou. Martine, byli tu přece před čtrnácti dny. A na Velikonoce tu Lenka s rodinou vegetovala tři dny. A vždycky je to stejné přijedou s prázdnou, posadí se ke stolu, sní všechno, co připravuji půl dne, nechají mi horu špinavého nádobí a zmizí.

Martin zakroutil nespokojeně hlavou. Tyhle rozhovory neměl rád. V jeho rodině platilo, že příbuzným se má pomáhat kdykoli, ať člověk plánuje cokoli a je sebevíc unavený.

No tak nepočítej každé sousto. Jsou to moje rodina, vlastní krev. Teď jsou na tom s penězi špatně, Tomášovi snížili prémie, Lenka si stěžovala. Ať přijedou, aspoň pokecáme. Já zajdu do Albertu, něco koupím. Slibuju, že potom i umyju nádobí.

Barbora se jen smutně usmála. Ta slova slyšela už nesčetněkrát. V obchodě mnohdy pořídil maximálně rohlíky, minerálku a levný salám. Opravdová práce a výdaje stejně skončily na ní. S mytím nádobí to dopadlo tak, že Martin po obědě pravidelně usnul na gauči, zatímco ona zápasila s mastnotou na pánvích.

Byli spolu už šest let. Byt zdědila Barbora po babičce, ještě před svatbou, takže papírově patřil jen jí. Martin vydělával docela slušně, ale většinu platil za auto a posílal rodičům v důchodu. Barbora byla vedoucí farmaceutka v síti lékáren a její plat zajišťoval běžný chod domácnosti nákupy, složenky, spotřebiče i dovolenou.

Barbora nikdy nebyla lakomá a ráda zvala rodinu muže k sobě domů. V prvních letech vztahu s radostí pekla, připravovala maso dle složitých receptů, koláče, terinky. Postupně ale zjistila, že Lenka považuje jejich byt za bezplatnou hospodu s obsluhou zdarma. Lenka byla hlučná, sebevědomá a přesvědčená, že je střed vesmíru.

Páteční večer začal pro Barboru jako obvykle maratonem v supermarketu. Tlačila před sebou těžký vozík a s povzdechem kontrolovala seznam. Musela koupit kus vepřového na přírodní plátky Lenka prohlašuje kuře za jídlo pro chudé. K tomu uzený losos, několik druhů sýrů, zeleninu, která je teď dražší než zlato, a dort s logem slavného pekařství pro Kubíka.

Když ukázala kartou pokladní na terminál, s bolestí v očích sledovala částku na účtence: skoro sedm tisíc korun. Tyhle peníze chtěla odložit na zimní boty, protože její staré už sotva držely pohromadě. Boty zase musí počkat do další výplaty.

Domů dorazila sotva na nohou. Dvě obrovské tašky jí lamaly ruce. Martin někde zůstal v servisu u auta, takže potáhnout nákup do třetího patra bez výtahu zbylo na ni.

V předsíni s úlevou hodila tašky na dlažbu a zabořila nohy do pantoflí. Ze ložnice zaslechla tlumený Martinův hlas přišel dřív a právě s někým mluvil po telefonu. Zvedla tašky a právě když minula pootevřené dveře, zpomalila.

Martin měl zapnutý hlasitý hovor. Ženský hlas Lenky byl příliš hlasitý, sebejistý:

Říkám ti, vezmi to teď, platí akce na zájezd! My do té Antalye chceme už roky. Ultra all inclusive, přímo u pláže… Tomáš dnes poslal zálohu, platili jsme to rovnou celé. Bylo to teda pěknej ranec, skoro šedesát tisíc, ale co, žijeme jen jednou!

No teda, to se vám povedlo! Martinovi znělo v hlase uznání. Ale prý Tomášovi snížili plat, neříkala jsi, že šetříte?

Lenka se rozchechtala:

Ale jdi! Jasně že šetříme, už dva měsíce kupujeme jídlo jen to nejlevnější. Nebyli jsme v žádné restauraci, žádné řízky, nic takového. Tomášovi vařím jen těstoviny s párkem. Ale o víkendu jsme přece u vás! Ta tvoje Barbora zase napeče, narve stůl vším možným jako na hostině. U ní pořád losos, dobré maso, saláty… O víkendu se u vás přežereme a pak držíme dietu až do středy. To je prostě paráda, rozumíš! Peníze tím ušetříš jak blázen. Hlavně jí řekni, ať koupí lososa, Kuba ho miluje. Tak zítra kolem jedné, jo? Přijedeme s vlčí hladem!

Z telefonu se ozvaly tóny ukončeného hovoru. Martin se usmál, pohodově, jako by právě dohodl rodinný výlet.

Barbora stála v chodbě, v dlaních necítila prsty od nákupu, ale fyzická bolest byla nic proti tomu, co jí vařilo v břiše. Ledová lavina ublížení a žhavého vzteku jí stoupala ze žaludku k hrdlu.

Temno před očima. Takže nemají peníze? Jedí těstoviny? Šedesát tisíc na Turecko. Ale ona, Barbora, si odpustila nové boty, aby mohla nasytit tuhle vychytralou smečku lososem na dietu, protože šetří na jejím zdraví a rozpočtu.

Nenápadně ustoupila do kuchyně, odložila tašky na podlahu a rozsvítila. Rozhlédla se po své útulné kuchyni, kterou tolik milovala. Zadívala se na nákup, za který vydala svou těžce vydělanou výplatu. V tu chvíli v ní něco prasklo. Veškerá snaha být hodnou švagrovou se rozplynula a nahradila ji tvrdá rozhodnost a chlad.

Barbora nehysterčila, nezačala řvát. Klidně a soustředěně jednala.

Nejprve vše přerovnala čerstvé maso šlo hluboko do mrazáku. Dražší sýry, losos, uzeniny přehledně poskládala do uzavřené krabice a schovala dolů do lednice za hrnce. Dort rozkrojila na půl, jednu dala k delikatesám, druhou nechala volně, přikryla.

Na kuchyňské lince nezůstalo nic. Čistý stůl, prázdný dřez.

Večer pokračoval v rutině. Barbora vytvořila skromnou večeři uvařila pohanku a ohřála včerejší karbanátky. Martin po večeři zabrousil k televizi bez jediné poznámky. O chystané návštěvě už nemluvil, protože čekal, že žena vše připraví.

Sobotní ráno začalo nezvykle ticho. Barbora spala déle, protáhla se, zamířila do sprchy. Martin spal. V tuhle dobu už by normálně pobíhala v zástěře, krájela zeleninu, pekla, vypravovala stůl. Dnes však uvařila silnou kávu, ukrojila kousek sýra a v tichu posnídala s knížkou u okna.

Kolem poledne se Martin probudil. Vlezl do kuchyně a s údivem se podrbal na hlavě, když nikde necítil vůni pečení.

Barčo, proč nevaříš? Lenka tu bude s rodinou za hodinu. Porouchala se trouba? vykoukl do prázdného hrnce na sporáku.

Neporouchala, Barbora ani nezvedla oči od knihy, klidná jako voda. Dnes mám volno. Chci si odpočinout.

Martin zůstal stát v kuchyni, jako by nerozuměl slovům.

Jak volno? A co budou jíst naši hosté?

Nevím, Martine. Uvař jim pohanku, ještě zbyly v lednici karbanátky. Když nebude dost, obchod je přes silnici, peněženku máš v předsíni.

Martin se nervózně zasmál, myslel, že žena žertuje.

Nedělej si z toho hlavu, vždyť jsem slíbil, že umyju nádobí! Kde máš tašky s nákupem? Viděl jsem tě včera s těžkými taškami.

Nákup je na celý týden. A není určený na to, aby někdo šetřil svůj rozpočet před dovolenou. Barbora konečně odložila knihu a zadívala se Martinovi zpříma do očí. Její hlas byl ledový. Včera večer jsem slyšela tvůj hovor s Lenkou. Každé slovo. Tohle už skončilo. Charita v tomhle domě zavírá.

Martin okamžitě zčervenal. Otevřel ústa, aby se nějak vymluvil a v tom zazvonil zvonek. Rodina dorazila přesně na čas, přímo na oběd.

Martin vystartoval do chodby. Klíč cvakl, otevřely se dveře a byt zaplnily hlasy, dupání a podivný parfém.

No sláva, konečně! Strašné zácpy! zvučně zahlásila Lenka. Martínek, kde máme pantofle? Kubo, opři si bundu pořádně!

Do kuchyně vplula Lenka ve sportovním oblečení, s copem. Za ní vlezl Tomáš, statný brunet s ustaranou tváří, a patnáctiletý Kuba se zalepenýma očima upřenýma do mobilu.

Lenka mrkla po kuchyni, nasála vzduch a zamračila se.

Barčo, ahoj. Kde tu voní? Nebo spíš nevoní? zarazila se nad čistým prázdným stolem, kde ležely jen papírové ubrousky. Vy jste snad ještě ani nesedli? Jsme hladoví jak vlci. Nechali jsme si místo na tvé řízky!

Barbora zavřela knihu, položila ji na parapet a otočila se.

Dobrý den, Lenko, Tomáši. Nesedli jsme, oběd není.

Lenka zamrkala na prodloužené řasy, koukla na bratra v rámu dveří, který vypadal jako přistižený puberťák.

Jak to, že není? Martine, vždyť jsi říkal, že jsme vítáni! Je čas oběda, Kuba potřebuje jíst včas!

Mohli jste ho tedy nakrmit před cestou, nebo si dát něco v bistru po cestě, klidně, s úsměvem odpověděla Barbora.

Tomáš si sedl na židli a zabručel.

To je fór? Jeli jsme přes půl Prahy, abychom koukali na prázdný stůl? Barčo, přestaň, dones saláty. Máme hlad.

Slovo hlad zasvištělo vzduchem, Barbora ani nepohnula brvou. Opřela se o stůl a upřeně pohlédla na Lenku.

Žádné saláty, ani řízky, ani losos. Včera večer jsem slyšela moc zajímavý telefonát. Že prý můj byt je ideální způsob, jak šetřit na jídle, abyste si mohli dovolit tu dovolenou na pláži.

Lenka se zarazila, bledá jako stěna. Vztekle sjela pohledem na Martina.

Tys měl puštěný hlasitý hovor, když tu byla? přiškrceně zasyčela.

Martin svěsil ramena.

Nevšiml jsem si, že je za dveřmi…

A co? Lenka se obrátila na Barboru a přešla do útoku. Ano, šetříme. Ano, jedeme na dovolenou. V tom je nějaký zločin? Jste rodina! Máte povinnost nás přijmout! Nemáte děti, co s těmi penězi chcete dělat? My máme rodinu, výdaje! Bratr by měl sestře pomoci! Od jednoho řízku se nezblázníte! Jste držgrešle!

Barbora se narovnala a oči jí zchladly.

Lenko, v mém bytě nikdo nemá žádnou povinnost. Tento byt jsi nekoupila ty ani tvůj bratr, je můj. Můj plat není dobročinná organizace pro vaše cestování. Návštěvy za poslední tři měsíce mě stály skoro deset tisíc. To jsou moje vydělané peníze. Radši je utratím za sebe než za někoho, kdo mě za zády vysmívá.

Ty počítáš, co snědl můj syn?! Lenka nasadila slzičky. Styď se, Tomáši, slyšíš to, to je ponížení!

Tomáš vstal, zatnul pěsti.

Hele, paní domácí, nepřeháněj to přijeli jsme za bráchou.

Tomáši, nech toho. poprvé do rozhovoru zasáhl Martin. Postavil se před manželku. Neurážej Barboru u ní doma.

U ní doma? Lenka se zasmála ironicky. Ty seš tady vzduch? Řekni té své, ať něco konečně nachystá!

Martin se poprvé na sestru podíval bez obvyklého úsměvu. Viděl ženu drze vyžadující, co jí nepatří, bez úcty k němu i k Barboře. Najednou se zastyděl. Že dovolil, aby to celé roky pokračovalo. Že byl slabý a nechal všechno na ženě.

Barbora vám nic nedluží, řekl pevně a Barbora s úžasem slyšela dosud neznámou tvrdost v jeho hlase. Obsluhovat vás už nebude. Barča má pravdu. Přijíždíte jen jíst zadarmo. Nikdy jste se nezeptali, jak se máme, nebo jestli něco nepotřebujeme. Ani koláč na čaj jste nikdy nedonesli.

Tak tohle… Lenka si teatrálně sáhla na čelo. Vyměnil sis sestru za tuhle lakomou potvoru! Už sem nikdy nepřijdu! Řeknu to mámě, uvidíš, co z toho bude!

Říkej si, komu chceš, ledově pronesla Barbora. Tamhle jsou dveře. Můžete koupit Kubíkovi párek naproti v krámu. Ušetříte.

Lenka se nadechla k řevu, vlekla Kubu, Tomáš jí spěšně spěchal v patách. Rychle se obuli, praštili dveřmi až se rozcinkaly klíče na věšáku.

Byt zahalilo nezvyklé ticho. Barbora si vydechla, cítila, jak z ní spadl kámen. Ruce se jí třásly, ale na duši bylo snadněji, než kdykoliv za poslední měsíce. Jako by teprve teď shodila příliš těsné, nepohodlné boty.

Martin stál v předsíni, sklonil hlavu, pak k ní přišel a dotkl se jí na rameni.

Barčo… omlouvám se. Byl jsem hlupák. Vůbec mi nedocházelo, jak to vypadá z tvého pohledu. Myslel jsem, že je to vždycky jen rodinné posezení… Teď teprve vidím, jak nás využívali. Tebe využívali.

Barbora se zahleděla Martinovi do očí. Bylo v nich opravdové pokání. Věděla, jak je to pro něj těžké rozejít se kvůli tomuhle se sestrou ale tentokrát si vybral správně. Vybral si svou rodinu.

Hlavní je, že to už chápeš, Martine, řekla potichu, ale rozhodně. Nic nemám proti tvojí rodině, ale chci úctu ke mně a k našemu domovu. Jestli někdy budou chtít přijít ráda je přivítám. S dortem, úsměvem a po omluvě. Do té doby to téma končí.

Končí, kývl Martin. Pak se nesměle pousmál. Víš co? Když dnes máme klid… co kdybych objednal pizzu? Jakoukoliv chceš, já platím. A žádné nádobí.

Barbora se rozesmála, poprvé od srdce po dlouhé době.

Tak jo, pizzu. A pusť ten film, co jsme si slibovali týdny.

Martin začal objednávat na mobilu, těšil se jako dítě. Barbora mezitím vzala z lednice zbylou půlku čokoládového dortu, ukrojila si pořádný kus, nalila si novou kávu a sedla ke stolu. Čekaly je tiché, krásné víkendové dny, které patřily jen jim.

Nezapomeňte dát odběr, tleskněte a napište komentář.

Rate article
Add a comment