Minulý měsíc se mi konečně narodila vnučka. Lítala jsem v oblacích euforie a těšila se, až malou konečně uvidíme naživo. Jenže ouha nejsme vítáni. Švagrová mi otevřeně dává najevo, že naše návštěvy nejsou její šálek kávy. Přivezli jsme dárky, hračky, něco sladkého a samozřejmě i nějaké ty koruny, ale i přesto vypadala, jako bychom donesli černou můru do bytu. Stejně se tvářila i její sestra.
Cítím se dotčeně, protože se považuji za úplně typickou českou babičku. Moje snacha byla ke mně i k mé dceři, Lence, dost nezdvořilá a Lenka přitom chtěla jen sdílet pár osvědčených rad z první ruky, když už sama má tři divochy doma. Ale! Polovinu dárků jsme dostaly zpátky. Prý, co prý s plyšákama pro novorozence? Jasně, ještě si s nimi nehraje, ale přece poroste! Tak proč nám s tím tak mává před nosem?
Největší ranou však bylo, že když jsme přišly na návštěvu, ani kafe nikde. Syn držel bobříka mlčení, oči zabořené do podlahy no, doma očividně nešéfuje. Jely jsme domů a já se v autě málem rozbrečela, takovou sprchu jsem zrovna nečekala.
Od té doby vnučku znám už jen z fotek. Držím se dál, abych tam neotravovala. Děti zvu domů, ale snacha má očividně alergii na naši adresu. Syna jsem přemlouvala, ať přijde s kočárkem třeba do Stromovky, ale nemůže, že prý na to nedostává povolení. Snacha ho hlídá jak tajná policie před listopadem, že prý nikam nesmí.
Milá snacha koupila vnučce sušené mléko, protože nechce být vázaná. Myslí si, že ji budeme soudit, tak by nás nejraději nevídala vůbec. Ale mě je to vlastně jedno! Hlavně, když aspoň můžu někdy malou vidět. Vždyť každá máma má vlastní postupy, nebudu jí přece kázat.
Přitom jsme spolu kdysi vycházely fajn, vlastně i s jejími rodiči byla vždy pohoda. Ale jak se malá objevila na světě, je to jiný člověk. Nikdy jsem jí neublížila, tak proč ten přerod? Kamarádky kroutí hlavou, jak to, že mám vnučku, ale nikdy ji nevidím.
Maminka mi kdysi převedla byt na mě; chtěla jsem ho prodat a rozdělit peníze mezi syna a dceru. Ale teď, po těch všech příjemných zkušenostech, je manžel silně proti. Prý je rozumnější pronajímat, než obdarovat takhle nevděčné děti. A možná má pravdu protože kdo se o nás jednou postará, když nikdo nebude mít zájem? Ach jo, to je radost stáří.