Jsem přesvědčená, že nemáme žádnou povinnost živit švagra s jeho rodinou nebo jim shánět byt. Hned na úvod chci říct, že třípokojový byt, ve kterém teď bydlíme, je můj koupila jsem ho ještě před svatbou v naprosto otřesném stavu. Umíte si představit, jak to tam tehdy vypadalo vchodové dveře byly opřené jen tak o zárubeň. Byt mě ale zaujal nízkou cenou, takže jsem koupila a všechno jsem renovovala postupně. Ale to vlastně není to hlavní, o čem chci vyprávět.
Když jsem poznala svého manžela, dvě místnosti už byly zrekonstruované a v bytě bylo i pár kusů nábytku. Místo už působilo útulně.
Můj muž byl pohledný, slušný, jen bydlel v pronajatém bytě. Po pár měsících vztahu se ke mně nastěhoval. Po svatbě jsme z jedné místnosti udělali dětský pokoj a narodili se nám nejdřív syn a později dcera.
Všechno šlapalo jako na drátkách, dokud nám jednoho studeného podzimního večera nepřijela nečekaně tchyně. Přijela se dvěma kufry a v slzách stála u dveří.
Můžu u vás chvíli zůstat? Můj druhý syn si domů nastěhoval přítelkyni. Jestli jim to vydrží, budou spolu žít dlouhá léta Nebojte, nezdržím se dlouho, budu vám pomáhat vyzvednu děti ze školky a školy, uvařím. Vy jste jediní, koho mám!
Plakala, a tak jsem jí samozřejmě dovolila zůstat. Dala jsem jí největší pokoj. Tchyně byla už dlouho v důchodu a opravdu se o děti starala, jak slíbila, ale domů už nechodila její mladší syn si totiž začal svůj vlastní život. Teď tedy žil v jejím jednopokojovém bytě se svou mladou manželkou a dvěma dětmi jedno bylo jejich společné, druhé měla ona už z předchozího vztahu.
Před lety si švagr vzal hned po škole jednu dívku. Tchán s tchyní tehdy prodali velký byt a za utržené peníze koupili malou garsonku pro sebe a dvojpokojový byt pro švagra. Potom ale tchán onemocněl a zemřel.
Švagr měl s první ženou dvě děti, rozvedli se a on nechal byt jim. Jeho bývalá žena tam žije s novým manželem a třemi dětmi. Po rozvodu se švagr znovu vrátil k matce: Mami, budu bydlet s tebou. Teď jsem svobodný a mám nové sny. Něco vymyslím, byt najdu. Ale moc se to nedařilo. Nakonec si k matce nastěhoval novou přítelkyni.
Tchyně pak vodila děti z obou manželství k nám na víkendy. Úplný blázinec.
Až po roce jsem tchyni řekla, že si musí něco s bydlením zařídit. Opět začala plakat a hysterčit.
Musela jsem o tom promluvit se švagrem, aby uvolnil byt po matce. Jenže on to odmítl prý má děti a malý plat, takže na nájem nemá. Co dělat v takové situaci?
V poslední době se můj vztah s tchyní hodně zhoršil. Dokonce jsem už z práce ani nechtěla domů. Rozhodla jsem se, že si vážně promluvím s manželem buď zařídí matce bydlení, nebo podám žádost o rozvod.
Mé slova jím otřásla vůbec nevěděl, kam by měl mámu poslat, protože ji na ulici rozhodně vyhodit nehodlal.
Navrhla jsem, ať si tchyně zaplatí pronájem máme na to, abychom jí pomohli. Jenže tchyně tvrdě odmítla bydlet v pronájmu a dokonce chtěla, abychom pronajali dvoupokojový byt pro švagra a jeho rodinu, a ona se vrátí domů k nám.
To už mi přišlo jako nehoráznost. Řekla jsem manželovi, že jestli se tchyně do týdne neodstěhuje, vystěhuji její věci přede dveře. Jaké jiné možnosti mám?
Nemyslím si, že máme povinnost živit švagrovu rodinu a ještě jim shánět byt.