Před necelými dvěma lety jsem od své ženy uslyšel větu, kterou už nikdy nezapomenu. Řekla: Tvůj život je tak předvídatelný, že se s tebou nudím. Zatímco Jana měla pocit, že náš život je jednotvárný, mně to připadalo naprosto v pořádku. Vstával jsem brzy ráno, připravil jsem snídani, zacvičil si a oblékl se do práce. První věc ráno byla připravit Janě snídani a připravit jí svačinu do práce, protože odcházela dřív než já. Všechna jídla jsme si vařili doma; já i moje Jana jsme si nosili krabičky do práce.
Večer cestou domů jsem se stavil v Tescu nebo v Albertu, koupil, co bylo třeba, a pak vařil, uklízel, pral. Než jsme šli spát, pustili jsme si film a šli na kutě. Byl jsem přesvědčený, že je vše jak má být. Jana měla vše, co potřebovala, doma bylo uklizeno, příjemně, vždy co jíst. Co víc si člověk může přát? Každou sobotu jsem vygruntoval celý byt, upekl něco sladkého, uvařil. Večer jsme pozvali kamarády, nebo si vyrazili do centra někdy na pivo, někdy do divadla. V neděli jsme navštěvovali rodiče: půl dne u mých, půl dne u jejích. Pomáhali jsme, povídali, užívali si rodinné chvíle.
Večer pak pohoda doma bez hádek, bez křiku. Jen klid a harmonie. Ale pak jednou Jana přišla s tím, že se se mnou nudí. Povídali jsme si dlouhé hodiny a říkala mi, jak závidí kamarádkám jejich bujarý život. Prý žijeme nudně dokonce se prý spolu ani nehádáme! A tak jeden večer prostě odešla.
Mně to náš obyčejný život vyhovoval a nechtěl jsem na tom nic měnit. Přesto, kvůli Janě, jsem byl ochotný zkusit cokoli, dokonce i změnit sám sebe. Nejdřív jsem změnil svůj vzhled. Dal jsem pryč staré oblečení, došel si koupit nové kousky za úspory, které jsem si šetřil na chatu. Dal jsem si ostříhat vlasy a změnil styl. Přestal jsem být podle vlastních slov nudný strejda. Potom jsem si našel i novou práci. Už žádné sezení v kanceláři začal jsem organizovat akce. Díky tomu jsem poznal doslova nový svět plný zábavy a zážitků.
Po týdnu se Jana vrátila a zůstala v šoku, jak jsem se změnil. Tehdy jsem ji ujistil, že od teď budeme žít úplně jinak. A taky že ano. Už jsme skoro nebývali doma. V jednom kole, neustálé akce, plno nových přátel. Každý večer nějaké bary na Národní, živá hudba v hospodě, párty u kamarádů, někdy jsme vyrazili na cyklovýlet, do kempu, nebo na víkend do Brna. Prostě pořád něco.
Uplynulo pár měsíců a Jana začala zmiňovat, že by si zase přála klid. Že jí chybí domácí jídlo a buchty. Jenže já už neměl čas stát u plotny, nebyl jsem doma skoro vůbec. A tehdy Jana pochopila, že tenhle můj nový akční režim jí vlastně najednou tolik nevyhovuje. O týden později mi oznámila, že už to nevydrží a chce zpátky svůj klid, staré jistoty, pohodlí, rodinné návštěvy a domácí stravu. Že večeře z rozvozu ji prostě nebaví.
Jenže já si za tu dobu zvykl na úplně jiný život. Dřív jsem měl pocit, že to, čím žijeme, je rutina dospělých, dneska mi už tahle stará cesta začala připadat moc těsná. Teď mi tenhle živější styl maximálně vyhovoval. Připadal jsem si, že konečně sám sebe neomezím. A i když mi trochu chyběl ten klid a pořádek, už bych se nechtěl vracet. Když teď Jana přišla s tím, že chce vrátit všechno zpět, poprvé jsme se opravdu pohádali.
Dopadlo to, jak by člověk čekal rozbité talíře, bouchly dveře, sousedé zavolali městskou. Jana nakonec sbalila kufry a odešla zpátky k rodičům. Nejspíš čeká, že se dám do pořádku a až se vrátí, najde mě ve starých kolejích. Ale tak jednoduché to není. Nejsme postavy z nějaké české komedie, změna nejde lusknutím prstu. A tak až se Jana vrátí, najde na stole rozvodové papíry a lístek s tím, že mně se teď pro změnu začalo s ní nudit a že už s ní žít nedokážu.
Dnes vím, že nelze změnit sám sebe jen proto, aby vyhověl druhému. A že změna, kterou udělám kvůli někomu jinému, nikdy nevydrží. Ať už žijeme jakkoliv, hlavní je, aby nám to dávalo smysl, ne jenom druhým kolem nás.