Nejen sousedé, ale i spolubydlící s českým šarmem

Nejen sousedé

V malém městečku, kde ulice v létě mizely v zeleni a na podzim ve zlatém listí, žily vedle sebe dvě staré rodiny. Vždy spolu vycházely v dobrém, pomáhaly si navzájem. Děti už dospěly a odstěhovaly se do města.

Jednoho dne ale Františkovi zemřela manželka. Brzy ráno, kdy se sotva rozednívalo, přiběhl František k sousedům Janovi a Boženě, a naléhavě zaklepal na okno.

Co se stalo? vyběhl na verandu Jan, ještě zpola ve spánku, za ním Božena, s šátkem ležérně přehozeným přes ramena.

Moje Marie… Marie… rozplakal se František a usedl na schůdky, chladný vlhký podzimní vzduch mu byl v patách.

Co Marie, povídej! třásl s ním Jan. Zavoláme doktora?

Netřeba, už je pozdě… Marie je pryč… zašeptal bolestně František.

Sousedé Františkovi pomáhali, dokud nedorazil jeho syn s manželkou z Prahy, nenechávali ho o samotě. Božena mu nosila bylinkové kapky na uklidnění. I po pohřbu Marie nenechali Františka samotného, zvali ho ke stolu na oběd či večeři. Jan si s ním večer zahrál šachy.

Půl roku uplynulo. František se se svým smutkem naučil žít, zvykl si na samotu bez ženy. Naučil se starat sám o sebe: vařit, prát, uklízet. Syn s rodinou ho občas navštěvoval.

Jednoho srpnového večera seděl František u Jana na dvoře. Popíjeli čaj a pomalu přesouvali šachové figurky, v tichu letního soumraku. Najednou se Jan svalil na bok, František ho stačil chytit.

Jane, co je? Slyšíš mě? třásl s ním, ale Jan nereagoval. Boženo! zavolal zoufale. Zpoza rohu domu se právě vynořila Božena s velkou miskou čerstvých okurek.

Když viděla tu scénu, miska jí vypadla z rukou. Rozběhla se k manželovi. Jan už byl mrtvý. Lékař později řekl, že šlo o infarkt.

Jak k tomu mohlo dojít? ronila slzy Božena. Nikdy si nestěžoval na srdce…

Teď už byl František oporou pro Boženu. Přijeli děti z daleka, pohřbili Jana. Když pak všichni odjeli, teprve tehdy Boženu dolehlo hrozivé ticho a tíživá samota. Přes den k ní zašel František, pomáhal s drobnostmi, ale noc bývala nejhorší, myšlenky se točily pořád dokola…

Čas plynul. Božena se opět smála a děti i vnoučata ji občas přijely potěšit. František i Božena už byli dávno v důchodu a byli si navzájem oporou. František byl celý život učitelem dějepisu na gymnáziu, Božena pracovala v obecní knihovně.

Život běžel dál. Přišel podzim. František každé ráno vyrážel před dům s koštětem, zametal žluté a hnědé listí javorů. Poté přešel přes plot a zametal chodník i před domem Boženy, ale vítr hnal nové a nové listí. V jejím dvoře jich bylo málo.

Božena ho pozorovala z okna a usmívala se.

Františku, vždyť už toho nech! zvolala žertem z okna. Každý ví, že jsi jediný, kdo válčí s podzimem.

František zvedl hlavu a usmál se.

Pokud budeme všichni čekat, až listí zmizí samo, svět se zblázní. Nezmizí, je potřeba ho uklízet. Proto já.

Ale podzimní listí je přeci krásné… podívej, jak se třpytí! nedala se Božena.

Krásné, to ano, ale když je mokré, je zrádné. Člověk snadno uklouzne, bručel František a dál pokračoval v práci.

Pootevřel její branku a zametal už cestičku k jejímu domu. U verandy vyšla Božena s dvěma hrnky v rukou.

Dost, poseď chvilku, dej si čaj s medem, přistrčila mu hrnek na stůl pod pergolou a sama usedla na lavičku. František zasedl proti ní.

A proč dnes s medem? Vždy piješ s citronem, podivil se první doušek.

Dnes je chladno, zevnitř se musíme zahřát, mrkla spiklenecky.

Je to sladké příliš, zabručel František. V našem věku máme dávat na sladké pozor.

Pij, neboj se. Tak sladký čaj nemáme denně, usmála se šibalsky. Jednou týdně to přežijeme.

Nu dobrá, přikývl.

Včera mi volal vnouček, Matyáš, začala Božena. Povídá mi: Babi, co tam pořád děláš sama, přijeď do Prahy a žij s námi!

A já mu na to, že přeci nejsem úplně sama, mám tu parťáka, mrkla na Františka.

František přimhouřil oči a schoval úsměv do hrnku.

Správně říkáš, ač slovo parťák je slabé…

Jak bys to řekl ty?

Třeba spojenec proti podzimnímu listí, zasmál se, Božena se rozesmála s ním.

Jednou František uklidil u Boženy dvůr, ale ona se toho rána vůbec neobjevila v okně. Starosti mu nedaly, vždyť jinak ho každé ráno zdravila. Vystoupal po schodech a zaklepal. Po chvíli otevřela Božena, bledá, opřená o stěnu, zabalená v kostkované dece.

No toto… pojď, pomůžu ti, přehodil jí ruku přes ramena a doprovodil ji ke křeslu a zabalenou ji usedl.

Její oči byly unavené, nos červený.

Asi jsem nachlazená…

No teda… a kdo mi teď bude nosit čaj? zlehčil situaci František.

Odložil kabát, zavěsil ho na věšák.

Máš nějaké léky?

Tam na stolku…

František se podíval na pilulky.

Tohle nebude stačit, skočím radši do lékárny, oznámil a už byl na odchodu.

Možná to není nutné, vystačím si… zašeptala Božena.

Musí to být, odpověděl rozhodně František a odešel.

Vrátil se záhy s taštičkou léků a ještě s kuřetem z obchodu, Božena mezitím dřímla v křesle.

Když ucítila vůni kuřecího vývaru, otevřela oči a usmála se.

Ty mi tu i vaříš, Františku?

No jistě, v krizových situacích člověk musí všechno umět. Dej si horký vývar, podal jí misku a pomohl posadit se ke stolu.

Užila si první lžíci.

Takové blaho! Děkuju…

Není zač, potřebuji tě brzy zdravou, abych měl komu zametat listí, uchechtl se František.

Dobře, spolubojovníku, budu se snažit, zazubila se statečně.

Za týden byla Božena zpět na nohou, usměvavá jako dřív. Společně s Františkem šli poprvé po dlouhé době do parku u řeky. Nápad měl jako vždy on.

Listí šustilo pod nohama,
Dost už sezení doma, jdeme na procházku! rozhodl František a Božena ráda souhlasila.

Listí šustilo pod nohama, podzimní slunce ještě hřálo.

Víš, Františku, ten podzim mám přece ráda, šeptala Božena.

Souhlasím, hlavně v dobré společnosti.

Božena ho držela pod paží. Šli pomalu po cestičce plné listí, zanechávajíc za sebou dvě stopy. Povídali si tiše, smáli se.

Za pár dní František přišel s nezvyklou prosbou.

Hele, potřebuju tvou radu…

S čímpak? zeptala se.

Procházel jsem svoji knihovnu a nemám žádnou knížku, jak se starat o kaktusy.

O kaktusy? Ale ty přece žádné nemáš, ani kytky!

František se šibalsky usmíval.

Mám nový přírůstek, vytáhl za zády malý květináč s kaktusem. Tenhle je pro tebe…

A jak s ním asi naložím? Nikdy jsem žádný nepěstovala! rozesmála se Božena.

Jsi přece knihovnice, určitě chytrou knížku najdeš…

Dobrá, schválně, přešla květináč, a když vykvete, koupíš mi zmrzlinu.

Platí.

Za týden přišla zima, napadl první sníh. František opět dorazil k Boženě a něco skrýval za zády.

Co pak to zase máš? smála se, když viděla, že se trochu stydlivě přešlapuje.

Boženo, víš… pořád sem chodím a… možná bych měl zůstat napořád… třeba bychom se mohli vzít… podal jí pugét červených růží, Božena se zarděla úsměvem.

Proboha, Františku, dlouho ti to trvalo!

Dlouho, nevěděl jsem, jestli budeš chtít. Tak co říkáš?

Říkám ano, zvykla jsem si na tebe, když nejsi, chybíš mi! postavila květiny do vázy. A ještě s tak krásným pugétem!

Tenkrát přečkali zimu společně, přišlo jaro. Jedno ráno Božena volala:

Františku, pojď rychle, tvůj kaktus rozkvetl! Teď mi dlužíš zmrzlinu.

No to mě podrž, už jsem nedoufal. Dneska jdeme do města pro pořádnou zmrzlinu, dohoda je dohoda!

Šli spolu ulicí, domlouvali se, zda kupí eskymo, nebo plněný kornoutek. František se podíval na jarní oblohu, rozesmál se.

Co tě tak rozveselilo? usmála se na něj Božena.

Mám pocit, že jsme s tebou vážně dobrý tým…

To jsme, tiše přitakala.

Kráčeli spolu bok po boku, už dávno nejen jako sousedé a spolubojovníci, ale jako dvě bytosti, které si navzájem našly místo v srdci. Ve dvou je prostě krásně, na osamělost už nezbývá místo.

Děkujeme za přečtení, hodně štěstí a pohody všem!

Rate article
Add a comment