Není to jen sousedství
V malé vesničce někde u České Třebové, kde v létě ulice tonou v zeleni a na podzim se topí v záplavě žlutých listů, žily vedle sebe dvě rodiny Janovi a Matějovi. Vždycky vycházeli spolu. Když bylo třeba pomoct, ruku k dílu přiložili všichni. Děti vyrostly, sbalily si baťohy a odjely do Brna nebo Prahy na zkušenou.
Jenže pak přišla rána Janovi zemřela žena. Brzy ráno, kdy slunce teprve zívá, vpadl Jan k sousedům, Matějovi a Vendule, a bušil div ne pěstmi na okno.
Co se děje? vyletěl Matěj ven na zápraží v pyžamu, za ním Vendula, která si ledabyle přehodila přes ramena šál.
Božena Moje Božena rozplakal se Jan a sesunul se na schody. Bylo sychravo, po dešti a studené mlze
Co je s Boženou? chytal dech Matěj, volat záchranku?
Už ne Je pryč, řekl tiše Jan.
Sousedé se hned semkli, dokud nepřijel Janův syn s manželkou z Olomouce, nenechali ho samotného ani chvíli. Vendula mu vařila čaj na nervy, Matěj s ním večer co večer mastil šachy u stolu v kuchyni.
Po pohřbu se Jan pomalu probral z nejhoršího. Naučil se vařit, prát i uklízet, ačkoliv si občas postěžoval, že ta pračka je horší než maturita. Občas za ním přijel syn s rodinou, přivezli štrůdl, odvezli zavařenou okurku.
Jednoho srpnového večera seděli Jan s Matějem na dvorku u Matějova domu, tiše klapali šachové figurky a mluvili o počasí. Najednou Matěj padl na bok. Jan jen taktak stihl vyběhnout, aby ho zachytil.
Matěji, co blázníš, cukal s ním Jan, ale Matěj nic. Vendulo! zavolal Jan, zrovna když přišla Vendula s miskou plnou čerstvých okurek.
Miska žuchla na zem, okurky se rozkutálely po dlažbě. Vendula klesla k Matějovi na kolena. Bylo pozdě. Doktor později řekl infarkt.
Ale jak? vzlykala Vendula, vždyť si nikdy nestěžoval na srdce!
Teď byla na řadě Janova pomoc. Přijely děti pohřeb, koláče, slzy, stisky rukou. Jakmile odjely, Vendula ochutnala, co znamená, když v domě hučí ticho. Přes den občas přišel Jan s nějakou výmluvou zavařit kompot, spravit plot. Ale večery byly dlouhé a noc plná neposedných myšlenek
Uplynula doba, Vendula se zase trochu narovnala. Děti a vnoučata občas přijela sborově, vždycky nechali nějakou tu čokoládu nebo ovocný čaj. Vendula s Janem, oba už v penzi, si pomáhali navzájem. Jan učil půl života dějepis na gymnáziu a Vendula hlídala mezi regály v místní knihovně.
Přišel podzim. Jan každý den vylezl na zápraží se smetákem a pustil se do souboje se žlutými javorovými listy. Přes plot zametal i před Vindulin dům, jenže vítr znovu a znovu listy vracel. Nakonec to vzdal, vešel na její dvorek a zametal tam, kde bylo co zametat.
Vendula ho pozorovala z okna a culila se.
Jene, vážně ti to ještě baví? otevřela okno. Celá ves už ví, že vedeš osobní válku s podzimem.
Jan vzhlédl a vesele se ušklíbl.
Kdyby každý čekal, až listí samo zmizí, přestane to tu být k žití! Prostě musíš pomoct světu. Tak zametám.
No, ale podzimní listí je přece krásné hele, jak se třpytí na slunci, nedala se Vendula.
Třpytí, až to klouže. Chceš, abysme se oba rozplácli jak palačinky? zabručel Jan a pokračoval v zametání.
Brankou prošel do jejího dvora, když se otevřely dveře. Vendula nesla dvě hrnky, z nichž voněl čaj.
Už toho nech, pojď na čaj s medem, postavila hrnky na stolek do altánku a posadila se na lavičku. Jan si sedl naproti.
Dneska s medem? Jindy tu máš citron, podivil se, usrkl a uchechtl se.
Protože dneska je kosa. Med zahřeje, mrkla na něj.
Příliš sladké pro náš věk čím starší, tím méně cukru, bručel Jan.
Nebuď takový morous, jednou za týden to přežijeme, odbyla ho Vendula.
No, dobře, rezignoval, a pil dál.
Včera mi volal vnouček Toníček, ptal se: “Babi, co tam pořád děláš sama? Přijeď do Prahy, budeš s námi.” A já na to: “Nejsem sama, mám tu kámoše!” mrkla na Jana.
Jan pro jistotu zabral čaj.
Dobře jsi řekla. Přítel, vlastně, je asi slabé slovo
A co teda?
Spíš spojenec bojovník proti podzimnímu listí, zachechtal se, Vendula s ním.
Jednou Jan přišel zamést listí a Vendula nikde. Dělal, že je v klidu, ale stejně jej to znervóznilo. Zavolal přes okno; nic. Zaťukal na dveře, chvíli počkal. Nakonec Vendula otevřela, opřená o stěnu, zabalená v kostkované dece, nos červený.
Tak copak? Ven s tím pomůžu ti, hned ji vzal pod paží, dovedl do pokoje, posadil do křesla a zakryl dekou.
Nějaká viroza, zabědovala.
A kdo mi teď bude nosit čaj? tvářil se Jan zničeně.
Odložil kabát, pověsil na věšák.
Kde máš léky?
Tam na štokrleti
Koukl na platíčko a mávl rukou.
To sotva. Doběhnu do lékárny, rozhodl, aniž by čekal odpověď.
Za chvíli byl zpět s pytlíkem plným léků a k tomu koupil ještě kuřecí maso. Vendula půlspala.
Z kuchyně jeden vánek začal vonět po vývaru.
Ty umíš i vařit, Jene? usmála se, ačkoli věděla, že si poslední dobou vaří sám.
No jo, člověk nikdy neví, na co přijde. Tak, teď pojď na vývar, ať se dáš dohromady, postavil misku na stůl a posadil ji.
Ochutnala a zavřela oči blahem.
To je luxus, děkuju, zamumlala.
Není zač, zabručel, aby zakryl radost. Musíš být brzy fit, jinak tu budu zametat jak bez duše.
Dobře, spolehni se, slibovala už s vážnou tváří.
Za týden už Vendula byla čilá jako rybička. A poprvé po dlouhé době šli spolu s Janem na procházku do malého parku u řeky.
Listí praskalo, podzimní slunce hřálo do zad.
Víš, Jene, ten podzim je vlastně krásný, povzdechla Vendula.
Jo, hlavně když ho člověk prožívá s někým, přikývl Jan.
Vendula se ho chytla pod paží a pomalu procházeli uličkou obsypanou listím, až za nimi zůstávala dvojitá stopa. Povídali si, smáli se.
Další den Jan přišel za Vendulou se záhadnou prosbou.
Poslouchej, potřebuju poradit
Co zas, zpozorněla.
Včera jsem hledal v knihovně a chybí mi knížka Jak pěstovat kaktusy.
Kaktusy? Ty snad ani nemáš žádné kytky, smála se.
Jan začal hrát divadlo, vytáhl za zády malý kaktus v květináči.
No, už mám! A koupil jsem ho pro tebe!
Ty rošťáku, co s ním budu dělat?
Seš knihovnice, musíš vědět všecko včetně pěstování kaktusů!
Tak jo, jestli mi vykvete, koupíš mi zmrzlinu, svolila nakonec.
Platí!
A sotva uplynul týden, přišla zima a s ní první sníh. Jan přišel za Vendulou a opět něco schovával za zády.
Co to zase máš? nemohla se nezeptat, a Jan trochu zčervenal.
Víš, Vendulko Já celou zimu přemýšlel, proč k tobě každej den chodím Možná bych měl zůstat už natrvalo No nechceš si mě vzít? podal jí pugét rudých růží. Vendula se začervenala.
Panečku, Jene, to ti to trvalo!
Dlouho jsem se bál, že řekneš ne Tak co ty na to?
Jistě, vždyť už by mi s tebou byla nuda, kdybys zas odešel. A navíc kdo by odolal takové kyti?
Zimu přežili spolu. Přišlo jaro. Jednou ráno Vendula volala:
Jene, honem pojď! Tvůj kaktus rozkvetl takže mi dlužíš zmrzlinu!
No ne Já už ani nedoufal. Dneska jdem na zmrzlinu! Plně platí, co je psáno, to je dáno.
Šli spolu ulicí a hádali se, jestli je lepší klasický ruský krém nebo poctivý vanilkový pohár. Jan se podíval na jarní nebe a usmál se.
Proč se tak culíš? rýpla si Vendula.
Přišlo mi, že z nás je fakt dobrá dvojka
To teda, souhlasila tiše Vendula.
Napůl sousedé, napůl spojenci, dva lidé, které svedly dohromady podzimní listí a jarní paprsky. Ve dvou je prostě líp a na samotu už dávno nevěří.
Díky za přečtení, mějte se hezky a držte se těla i humoru!