Probraly jsme všechny detaily a rozhodly se, že se nastěhujeme k sobě. A proč ne? Našly jsme hned několik výhod, které nás přesvědčily:
Obě jsme samy. V šedesáti letech už není snadné najít partnera, a když se přece jen objeví, vždy se dá nějak vyřešit otázka bydlení. Děti i vnoučata žijí daleko. Rodina bude jen ráda, že jejich babičky nejsou samy a nenudí se. Když jsme byly mladé, bydlely jsme spolu v jednom bytě v Ostravě. Tehdy jsem měla malé dítě, ale nějak jsme to zvládly, i když jsme každá byla jiná povaha. Spolu nám bylo veselo. Uklízely jsme spolu, vařily a vymýšlely kulturní program, aby nám doma nebylo dlouho.
Finanční jistota. Náklady si rozdělíme, příjem z pronájmu bytu potěší. Je to vlastně výhodné ještě něco ušetříme! A také vzájemná péče. Když některá onemocní nebo ji něco trápí, hned bude mít vedle sebe pomocnou ruku.
Viděly jsme v tom samá pozitiva!
Realita.
První konflikt přišel při volbě bytu. Každá chtěla zůstat ve svém a každá měla dobré důvody. Byla jsem připravená ustoupit, ale také jsem chtěla, aby si Věra nemyslela, že vždy udělám kompromis jen já.
Další spor vznikl kvůli věcem. Když jsem nakonec povolila a začala si stěhovat své věci k Věře, vyčetla mi, že toho mám příliš mnoho. Neměly jsme to kde uložit, a když jsem je chtěla nechat v bytě, bála jsem se, že budoucí nájemníci s nimi nebudou zacházet dobře.
Nakonec jsme si na pronájem garáže v Brně odložily nádobí a různé domácí potřeby. Sehnaly jsme nájemce a pak začala zábava. Ze začátku jsem měla pocit, že Věra neustále napadá mé rozhodnutí. Připadala jsem si jako host, ale časem jsem se uvolnila.
Společné bydlení ale dlouho nevydrželo, protože rovnoprávnost nebyla možná. Věra byla zvyklá mít čisticí prostředky na jednom místě, já na druhém. Musela jsem se stále podřizovat, protože ona byla paní domu.
Ukázalo se taky, že máme úplně jiné chutě. Mlčela jsem a spolehla se na její vkus. Časem jsem zapomněla na své oblíbené jídlo. Další problém jsem hodně citlivá na spánek, zatímco Věra usíná jedině s puštěnou televizí. Zvuky mě rušily, ani špunty do uší nepomáhaly.
Mnoho nevýhod začalo zastírat všechny výhody. Zkoušely jsme vydržet a najít kompromisy. Nakonec přišel bod zlomu: všimla jsem si, že Věra už je podrážděná jen z mé přítomnosti. Snažila jsem se splnit její přání, ale něco jí vadilo.
Pak se mnou přestala mluvit úplně. Uběhl den, druhý, pak celý týden Pořád jsem přemýšlela, čím jsem ji mohla naštvat. Nakonec jsem to nevydržela rozbrečela jsem se před ní. I Věra se rozplakala, přiznala, že sama neví, proč je tolik nervózní. Došlo mi, že lidé zkrátka potřebují svůj vlastní prostor a svá pravidla. Je lepší se častěji navštěvovat, než spolu bydlet pod jednou střechou.
Zrušily jsme nájemní smlouvu a vztah se mezi námi okamžitě vylepšil. Chvíle s blízkými jsou vzácné, ale život nás učí, že někdy je lepší mít kam se vracet a hlavně, nezapomínat na své vlastní štěstí.