Asi před rokem jsme se s manželkou rozhodli, že bude lepší, když budeme každý bydlet ve svém pokoji. Už jsme si začínali lézt na nervy, všechno nám na sobě vadilo a potřebovali jsme prostě víc klidu a prostoru. Každý z nás má přeci své záliby a povinnosti.
Moje žena, Petra, má moc ráda hlasitou hudbu a vůbec ji nenapadne nasadit si sluchátka. Já si zase nejvíc odpočinu s knihou v naprostém tichu, nebo když koukám na svůj oblíbený český seriál. Když si potřebuju vzít domů práci a vyřizuji pracovní hovory, často bych ji rušil. Proto jsme si rozumně řekli, že nejlepší bude vytvořit si každý svůj prostor. Máme dva pokoje v bytě na Žižkově, oba jsou pohodlně zařízené. A tak se mi chce podělit o to, jak to u nás teď funguje.
Nejlepší rozhodnutí je respektovat soukromí a vždy zaklepat, než někam vejdu. Je to k nezaplacení sedím si, zařizuji si svoje, nikdo mě zbytečně neruší a od nikoho nemusím pořád něco poslouchat. Možná si řeknete, proč je potřeba klepat?
Není v tom žádná záhada. Když jsem byl kluk, měl jsem svůj pokoj, ale dveře bývaly pořád dokořán a naši dovnitř chodili, kdykoliv je to napadlo, a hned se vyptávali, co dělám. Ať už jsem četl, spal, koukal na večerníček nebo si hrál pořád mě někdo kontroloval. Nebylo mi to vůbec příjemné. Vlastně jsem si nikdy úplně neodpočinul.
Teď stačí říct Petro, teď nemůžu, přes zavřené dveře a mám klid. Když zrovna nechci mluvit, nikdo se na mě nezlobí, že nezvedám hlavu. Ani ona mi neprobíhá bytem a neruší mě. Dělá si své věci. Je to vlastně skvělé!
Mít své vlastní místo je prostě úžasné. Jdu do svého pokoje a dělám si, co mě napadne. Pořádek nebo bordel, čistota nebo chaos je to moje rozhodnutí. Uložím si svoje věci, jak mi to vyhovuje, a neřeším, jestli se to líbí někomu jinému.
Je v tom i něco napínavého… Jasné hranice mezi tím, co je moje a co je její. Konečně cítím, že respektuji její prostor a ona ten můj. Když se za ní chci podívat, nejdřív ji poprosím, jestli můžu vejít. Když mi odpoví ano, udělá mi to radost. Není to jako když můžu nakráčet k ní kdykoli takhle tam pořád zůstává něco tajemného a speciálního.
Je to, jako když si povídáte s dívkou, která se vám líbí, ale ještě nevíte, jestli vás pozve dál. Nikdy nemáte jistotu, co se stane.
Mnozí chlapi, co začnou žít s partnerkou, si všimnou, že časem všechno tak nějak zevšední, už tam chybí vzrušení. Manželka je pořád nablízku, není důvod po ní toužit jako dřív. Právě proto oddělené pokoje tolik věcí vyřeší.
Jaký je z toho závěr?
Možná to vypadá, že je to výsada bohatých, kteří si postaví vilu u Berouna s deseti ložnicemi a třemi koupelnami. Ale pro obyčejné lidi jako jsme my je možnost mít každý svůj pokoj opravdu požehnáním.
Znám spoustu lidí v paneláku, kteří mají taky jeden nebo dva pokoje, ale celé rodiny spí namačkané spolu, protože děti mají svůj pokoj, a když je třetí, je to obývák. Ale proč? Každý, i manželé, by měli mít své místo klidně i v obyčejném pražském bytě.