Nechtěla, ale musela: Vesnická poštovní úřednice Vasiliša v zoufalství páchá zločin, aby splatila dl…

Dobré zprávy

Nechtěla, ale udělala to

Kouřit Lenka nikdy pořádně neuměla, ale stejně věřila, že jí to pomáhá uklidnit nervy. Stála na dvoře svého domu a sledovala tichou vesnici, její myšlenky byly ponuré a neklidné. Poslední dobou měla život plný vážných starostí.

Lenka žila sama v domě po zesnulé babičce, její rodiče bydleli v vesnici sedm kilometrů odtud. Chtěla být samostatná, už jí bylo dvacet tři let. Pracovala na poště.

Lenka zahasila cigaretu ještě před koncem a odhodila ji:

Nelíbí se mi to kouření, tak jako Tereza pořád tahá jednu za druhou. Právě ona mi poradila, že to prý uklidňuje nervy, ale sotva zamyslela se Lenka.

Právě kolem jejího domu projížděl nově příchozí policista Antonín, kterého převedli ze sousedního okresu. Lenka o tom věděla od kolegyň na poště. Prohlédla si jeho auto a vešla domů. Začínalo se stmívat a ona měla před sebou důležitou a nebezpečnou záležitost

Den předtím nebylo na poště nijak rušno, ale sem tam nějaký soused přišel.

Zítra tu bude nával, řekla paní Anna, dnes klid před bouří, kvůli důchodům.

Anna pracuje na poště už od mládí, sousedé si ani nepamatují, kdy ne, a ona všem říká:

Už třicet let tu dřu, všichni mě znají, ani nevím, kde jinde bych mohla dělat.

No jasně, teto Anni, zasmála se mladá Terezka, moje máma říká, že bez tebe by pošta nefungovala. Držíš ji celou pohromadě.

No tak úplně ne, každý je nahraditelný, až půjdu do důchodu…

Dobrý den, vešla dovnitř Markéta, čtyřicetidvouletá žena, zadýchaná z vedra. No dneska je hic. Tak proč jsem přišla sousedka má, babička Božena, chtěla objednat časopis, moc ráda čte. Zítra ráno totiž odjíždíme k moři, až do Chorvatska Tak mě poprosila, protože jí končí předplatné, bojí se zůstat bez čtení Je mi jí líto, už nikam nechodí, tak si aspoň čtením krátí čas.

Ty jo, Markéto, nebojíš se tak daleko, ještě k tomu letadlem? ptá se Anna. Chorvatsko je fajn, na sluníčku se ohřejete, říká, jako by tam byla minulý týden sama.

Nebojím. Hned první den dám fotky na Facebook, mám nový plavky, tak sledujte, slíbila Markéta a odešla.

To musí stát peněz, s celou rodinou do Chorvatska, obrátila oči Tereza.

Ale peníze oni mají, Markétin manžel je zemědělec, přikývla Anna.

Lenka jen tiše seděla u počítače a pozorovala ostatní. Zamýšlela se.

Za chvíli se na poště objevil Antonín, usmál se a pozdravil:

Dobrý den, měl by mi tu přijít nějaký balíček, koukněte, poprosil Terezu a najednou si všiml Lenky a zůstal na ni zírat.

Netušil jsem, že tady pracují tak krásné ženy Jenže je nějak smutná

Anna zpozorovala jeho pohled.

Aha, Lenka. Nedávno jí umřel snoubenec.

Chápu, řekl Antonín a Tereza mu odpověděla, že zatím nic na jeho jméno nepřišlo.

Před třemi týdny Lenčina snoubence Michala našli mrtvého v okresním městě na opuštěném místě. Prý hrával v tajném herním klubu. Lenka o tom nevěděla. Policie nic nezjistila, ale jednoho večera k ní do domu zavítali dva mladí muži z města. Už je někdy s Michalem viděla.

Tvůj snoubenec nám dlužil pořádný balík.

Jenže on zemřel, řekla Lenka vystrašeně.

Ale dluhy žijí dál, takže teď to musíš zaplatit ty, jeden z nich, Petr, řekl sumu: sto tisíc korun.

Kde na to mám vzít peníze?

To je tvůj problém. Máte tu ve vesnici bohaté lidi, tak přemýšlej.

Já nevím, kdo z našich má peníze

Nekecáš, pracuješ na poště, znáš všechny. My ty peníze potřebujeme. Za dva týdny přijedeme pro hotovost, jestli půjdeš na policii, špatně skončíš. Tady máš paklíč. S tím otevřeš každé dveře, řekl Petr hrubě.

Když odešli, Lenka rychle zavřela dveře. V hlavě jí bušila krev, doma bylo ticho a venku noc. Jeden den po tom se v noci rozhodla vloupat do domu Markéty, která odjela na dovolenou. Věděla, že tam nemají psa, jenom zavřené brány. Nebyl to problém, přelezla plot.

Lenka netušila, jak se dostane dovnitř, ale s paklíčem se jí to skutečně povedlo. Srdce jí bušilo, právě udělala něco proti zákonu, byla stejná jako ti zločinci, kteří ji do toho natlačili.

Dlouho hledala peníze, pokoj osvětlený lampou venku přes plot. Pomyslela si:

Pane Bože, co to dělám? Žít chci, ale co jsi to provedl, Michale? Ležíš tam a já za tebe musím pykat, dokonce krást.

Lenka věděla, že by měla jít na policii, ale bála se, Petr byl děsivý. Našla jen patnáct tisíc korun a v zásuvce komody Markétin zlatý prsten a náramek. Na stole zahlédla notebook, ten vzala.

Potichu odešla, taška přes rameno, rozhlížela se, nikde nikdo, v oknech všude tma, jen sem tam štěkaly psi. Nikdo ji neviděl. Třásla se, měla strach.

Tašku doma schovala do staré truhly po babičce, v komoře, mezi harampádím. Tu noc vůbec nespala, na práci šla s bolavou hlavou. Kolem poledne vyběhla z pošty do místní jídelny.

Dobrý den, oslovil ji Antonín, až se polekala, usmál se, neboj se, máme stejnou cestu, jdu taky na oběd.

Dobrý, zamumlala, v hlavě jí běželo, jestli už ví o jejím činu. Čekal tady na mě?

Jasně, čekal jsem na tebe, řekl policista.

Podívala se mu do zářících očí a uklidnila se, byl to vtip. Od té doby spolu obědvali, někdy ji po práci doprovodil a nakonec zůstal i přes noc.

Pověst se ve vesnici rychle rozšířila:

Ta Lenka si ulovila Antonína, stihla to, nazlobila se Tamara, Antonín se líbí mojí Alence, propásla ho, hned na něm oči, a hle

Ale, na první pohled je jasné, že mu Lenka opravdu padla do oka, zamiloval se.

Mezi nimi to byla skutečně láska, některé sousedky Lenku odsuzovaly.

Ještě nedávno pohřbila snoubence, a už má jiného.

No a co, má snad trpět celý život sama? zastaly se ji jiné.

Lenka nevěděla, co si počít, blížil se den, kdy měli přijet ti lidé z města pro peníze. Bálo se, že tu najdou Antonína Moc chtěla říct Antonínovi pravdu, čas se krátil. Dva dny předtím to nevydržela:

Antoníne, potřebuju se ti k něčemu přiznat, začala Lenka. On se usmál.

Já vím, já tě taky moc miluju

Ne, o tohle nejde

Antonín ji poslouchal se vší vážností, nemohl uvěřit, že jeho milovaná, tak jemná dívka, něco takového udělala. Ale zároveň ji omlouval, když ji vydírali.

No, Leni, za to budeš muset nést odpovědnost. Kde máš ty věci? Byla jsi trochu naivní, měla jsi jít hned za mnou

Lenka hned vytáhla tašku a předala mu ji. Dlouho jí něco vysvětloval a sliboval, že to zvládne. Po dvou dnech pozdě v noci někdo zaklepal na její dveře. Lenka se bála, otevřela. Stáli tam Petr a jeho kamarád, hned se dožadovali peněz.

Peníze jsem nenašla, ale něco vymyslím, koktala vyděšeně. Potřebuju ještě chvíli.

Petr ji chytl za rameno a hrubě stiskl.

Další čas už nebude, buď peníze, anebo zaškubal jí za tričko a roztrhl ho. V tu chvíli spadl za Petrovými zády jeho kamarád, pak i Petr. Leželi na zemi, už v poutech; Antonín už zapínal druhá. Druhý policista zvedal jejich kamaráda.

Je to za tebou, řekl tiše Antonín, dostanou, co zaslouží. Ráno přijď na služebnu, musíme to vyřešit.

Lenku vyslýchali, vše řekla popravdě vyšetřovateli. Markéta s rodinou přijela z dovolené, věci jim vrátili podle seznamu. Antonín poprosil, aby se vina Lenky neširozila vesnicí. Jak to zařídili, nevěděl nikdo, ale nakonec vše dopadlo dobře. Nikdo si nedovedl představit, že by Lenka, tichá a slušná holka, udělala takový skutek. Všichni se shodli, že zločinci byli Petr s komplicem ti také zabili Michala. Šli na dlouhá léta sedět.

Antonín požádal Lenku o ruku, byla svatba. Jeho láska smyla všechny její viny a uzdravila její bolavou duši. Dnes společně vychovávají dcerku Elišku.

Život ukázal, že láska a pokora mohou vyléčit i hluboké rány. Není důležité, kolik chyb člověk udělá z donucení a strachu; rozhodující je mít sílu přiznat se, požádat o pomoc a přijmout odpovědnost. Tak lze najít nový začátek.

Rate article
Add a comment