Můj otec nás opustil, mě a moji maminku, když mi bylo pouhých dvanáct let. Zůstaly jsme bez domova i bez jakékoli pomoci. Ani se nenamáhal oznámit svůj odchod policií a vypadalo to, jako by na nás úplně zapomněl. Když mi bylo patnáct, objevili se v našem domě mladí manželé a chtěli, abychom jim uvolnily pokoj, protože jim ho údajně dal můj otec.
Když se na něj maminka s obavou obrátila, prohlásil bez soucitu, že jsou pro něj ti dva mladí stejně jako jeho vlastní děti. Maminka nedokázala snést život ve sdíleném bytě, a tak byt prodala. Část peněz dala člověku, kterého otec považoval za svého. Z toho, co jí zůstalo, koupila přes internetovou realitní kancelář malý dvoupokojový byt. Abych mamince pomohla splácet hypotéku, musela jsem na několik let odložit studium a začít pracovat.
Nakonec maminka vážně onemocněla a zemřela, a zanechala mi poslední rok splácení úvěru. Právě během této těžké doby se otec náhle objevil v mém životě jeho nová manželka ho vyhodila z bytu. Byl starý, nemocný a s titěrnou penzí, takže téměř neměl kde bydlet. Přišel za mnou s prosbou o pomoc. Když jsem ho spatřila, nemohla jsem se ubránit otázce, jestli je bezcitný, nebo prostě jen hloupý. Po dvaceti letech nezájmu a bez jakékoliv podpory, po tom, co mi sebral byt, který mi měl patřit a znesnadnil mi vzdělání i finanční situaci, čekal vážně, že ho přijmu s otevřenou náručí?
V mém srdci pro něj nezbyl žádný soucit. Řekla jsem si: Možná si zaslouží lítost někoho jiného, ale ode mě určitě ne. Otec vždy udělal víc pro někoho, koho považoval za své dítě, a přitom mě zcela přehlížel. Jasně jsem mu řekla, že pokud čeká pomoc, má se obrátit na toho, komu dal přednost přede mnou, a ne na dceru, kterou tolik let ignoroval. Dala jsem mu najevo, ať na mě i můj byt navždy zapomene, protože nikdy nebyl a ani nebude skutečným otcem.
Život mě naučil jednu věc nemáme povinnost odpouštět těm, kdo nás bezcitně zradili. Rodinu označujeme jen ty, kteří nás skutečně mají rádi a podle toho se k nám také chovají.