Požádala jsem svého manžela, aby se o ni postaral, ale odpověděl mi tak tvrdě, že jsem si sbalila věci a odešla.

Dobré zprávy

Problém je v tom, že jsem se podruhé vdala. Z prvního manželství mám dceru, ale bývalý manžel se o ni vůbec nestaral, nejen že se nezajímal o její výchovu, ale ani neplatil výživné.

Nezlobila jsem se na něj, protože jsem věděla, že na něj nemohu spoléhat. Snažila jsem se být soběstačná; měla jsem dobrou práci, slušný plat, takže jsem nezažívala nouzi. Když jsem poznala druhého manžela, doufala jsem v lepší budoucnost, ale jeho maminka mě ani moji dceru nikdy nepřijala. Můj nový manžel byl k mému dítěti lhostejný. O vlastních dětech zatím nechtěl ani slyšet, vymlouval se, že je ještě čas, že se necítí připraven na zodpovědnost.

Nebyla jsem na něj proto příliš naléhavá, protože jsem zrovna vedla velký projekt v práci a byla jsem zaneprázdněná. Čekalo mě důležité jednání s významnými partnery. Nevím, koho požádat, aby se postaral o dceru, a tak jsem si řekla, že aspoň tentokrát poprosím svého manžela.

Ten den jsem vstala hodně brzo, opakovala jsem si úvodní řeč na schůzku, pak jsem plánovala odvést dceru do školky, ale ráno měla horečku. Poprosila jsem manžela, jestli by s ní nemohl zůstat doma, protože jsem si nemohla dovolit zrušit důležitou schůzku. Odpověděl mi suše, že dcera je moje a že si mám najít vlastní řešení, že on s tím nepočítal a na ni odpovědnost necítí.

Nevěděla jsem, co dělat. Zavolala jsem proto tchyni, jestli je doma, a vypravila jsem se k ní s dcerou. Bohužel mi řekla, že se o ni starat nebude, protože to není její vnučka. Rozplakala jsem se, poděkovala jí aspoň za odpověď a zmínila, že ji tedy vezmu se sebou do práce. Tehdy se trochu slitovala a nabídla se, že u ní může dcera zůstat alespoň na chvíli.

V práci vše proběhlo hladce. Když jsem si později dceru vyzvedávala, tchyně si stěžovala, že je s dcerou těžké vyjít, že ji neposlouchá a že jí jen přidává starosti. Slíbila jsem, že ji už žádat nebudu.

Večer jsem se vrátila domů, sbalila pár věcí, vzala svou dceru a odjela k mamince. Rozhodla jsem se, že už nemůžu žít s někým, kdo není ochotný přijmout ani mě, ani mé dítě.

Poučení z toho všeho je prosté: V rodině by měla být základem vzájemná podpora a respekt. Pokud někdo nedokáže přijmout vaše děti, nezaslouží si ani vás. Je důležité nevzdávat se a stát si za tím, co je správné a vždy postavit své děti na první místo.

Rate article
Add a comment