Zatímco jsem studoval na univerzitě a zároveň se snažil pracovat, nikdy jsem neměl dost peněz na spoustu věcí. Přesto jsem byl tehdy šťastný, protože jsem neměl zásadní problémy v životě. Se svou ženou jsme bydleli v malém podnájmu v Brně a ještě jsme nepřemýšleli o dětech. Chtěli jsme si nejdřív koupit vlastní byt a až potom plánovat rodinu. Moji rodiče jsou oba v důchodu a mám mladší sestru. Ta se rozvedla a má syna mého synovce, teď už prvňáka. V naší rodině peněz nikdy moc nebylo, ale vždycky jsme si nějak poradili a snažili se být samostatní.
Pak přišla doba, která se mi zpočátku zdála dobrá. Dostal jsem diplom a brzy povýšení v práci. Najednou ze mě byl hlavní asistent našeho vedoucího. To znamenalo výrazně vyšší plat. Hned jsme s manželkou začali vyřizovat hypotéku a konečně si pořídili vlastní byt. A když už jsme tedy chtěli dělat velké změny v životě, rozhodli jsme se, že do toho půjdeme naplno. Takže mi žena za měsíc oznámila, že je těhotná. Nastalo období příprav na příchod dítěte. Když se rodina dozvěděla o mém povýšení, všichni měli obrovskou radost.
Jenže pak začal tlak. Rodiče mi začali nepřímo naznačovat, že bych měl víc pomáhat sestře a jejímu synovi. A sestra mi na oplátku připomněla, že jako starší bratr bych měl finančně vypomáhat i rodičům. Peníze mizely rychle. Jednou potřebovali rodiče nový a větší televizor, jindy šel synovec s třídou na drahý výlet. Manželka mi postupně začala dávat najevo, že kvůli její mateřské nám docházejí peníze a živím už příliš mnoho lidí najednou. Došlo mi, že budu muset rodině vysvětlit, že už dál nemůžu být jejich finanční rezervou zvlášť, když máme čekat vlastní dítě, a výbavička dneska stojí klidně desítky tisíc korun.
Díky tomu jsem si uvědomil, že ať už rodina drží pohromadě sebevíc, člověk se musí umět postavit sám za sebe a nastavit hranice. Jinak se obětuje úplně pro všechny, jen ne pro ty nejbližší pro vlastní rodinu.