Tchyně si před odchodem beze studu přeložila delikatesy z mé lednice do své kabely – A jsi si jistá…

Dobré zprávy

Kdysi dávno, v jednom pražském bytě, jsem zažila událost, na kterou dodnes vzpomínám s hořkosladkým úsměvem.

Ten den jsme s Karlem, mým mužem, nakupovali večeři na jeho pětatřicáté narozeniny. To je fakt potřeba tolik šunky? dumal Karel nad vakuovaným balením uzeného masa, zkoumajíc cenovku jako by tam byla napsaná smrt. Balík šunky z pravého pršutu, domácí paštika, voňavé papriky z Jižních Čech, krémový struhadlový sýr, láhev moravského vína a cihla pravého eidamu. Vše se skládalo na kuchyňský stůl a kuchyně voněla čerstvým chlebem a uzeninami.

Karle, máš kulaté narozeniny, řekla jsem trpělivě, ukládajíc mléko do lednice. Přijdou tví kamarádi, tvoje maminka přijede z Hradce. Jednou za rok snad můžu pro oslavu udělat pořádný stůl, ne? Dostala jsem odměnu, nebyl důvod šetřit.

Já bych si vystačil i s bramborama, bručel Karel, ale uzeninu stejně vložil do lednice blízko ke zdi. Jenže mamka hned bude lamentovat: Že vyhazujeme peníze, že je lepší spořit nebo splácet hypotéku.

Tvoje maminka bude vždycky lamentovat, zasmála jsem se trpce, vytahujíc salátovou mísu. Když koupíme drahé plýtváme, když levné že jsme chudí, krmíme syna špatně. Já už se její názor řídím jen výjimečně. Hlavní je, aby tobě a hostům chutnalo. Tenhle šunkový pršut jsem hledala po celé Praze, je to ten, co jsi jedl tehdy v Itálii. Pamatuješ?

Karla to rozesmálo a na chvíli se úplně uvolnil. Pamatuji. To bylo skvělé. Máš pravdu, jdeme do toho. Jen ty cenovky radši sundej, ať mamku neskolí šok.

Přípravy vrcholily. Vaření jsem milovala, pokud mi nikdo nestál za zády. Jenže letos, zákon schválnosti, Karla matka, paní Miluše, se nabídla přijít dřív pomoci s přípravami. Vždycky mě z toho popadla nervozita. Její pomoc znamenala, že si sedla na nejpohodlnější židli uprostřed kuchyně, blokovala každý krok a udílela cenné rady i kritiku, od krájení cibule až po vzor utěrek.

Zazvonil zvonek přesně ve dvě. Karel utíkal otevřít, já na moment zavřela oči, zhluboka se nadechla a nasadila úsměv.

No to je ten náš oslavencem! Dej mi pusu, chlapče! Ty jsi úplně sešlý, samá kost a kůže. Na těch vašich polotovarech z Lidlu se člověk nenají, hlaholila Miluše ve dveřích.

Mami, žádné polotovary, Jana vaří výborně. Karel jí pomáhal sundat těžký vlněný kabát.

Nehádej se synku, vidím to kruhy pod očima. Zdravím tě, Jano, pronesla a vklouzla do kuchyně jako parník na Vltavě. Nesla svou pověstnou nákupní tašku, kterou nikdy nepouští z ruky.

Dobrý den, paní Miluše. Ráda vás vidím. Sedněte, právě se vaří voda na čaj.

Čaj necháme na potom, mávla rukou, položila tašku na stoličku a začala vybalovat domácí dobroty: třílitrovou sklenici kyselých okurek, pytel otlučených jablek ze zahrádky v Kolíně a pytlík bonbónů Kofila, kteří pamatují hluboké normalizační časy.

Tohle jsou skutečné okurky, žádná chemie. Jablka jsou vitamíny, ořežte špatný kousek, uděláte kompot, nevyhazujte to.

Přikývla jsem, snažíc se nedívat na zakalený nálev. Určitě ochutnáme.

Mezitím paní Miluše už inspekčně otvírala lednici. Říkala tomu zkontrolovat místo. Ale já věděla, že je to inspekce.

No páni! Kaviár? Červený? Dvě skleničky? Karle, vy jste měli štěstí, nebo Jana vykradla banku?

Dostala jsem odměnu v práci, mami, zabručel Karel, nakrájel si kousek sýra.

Odměna… To se místo pomocí matce, která potřebuje nový plot na chalupě, raději jíte kaviár. Já nejsem náročná, stačí mi málo, pokrčila rty, zavřela lednici a posadila se tak, že blokovala cestu ke dřezu.

Tak mi ukaž, Jano, co jsi připravila. Já zatím odpočinu, nohy mě bolí, tlak mi lítá, ale kvůli synovi jsem přijela. Hrdinství, řekla bych.

Následující tři hodiny se odehrávaly v obvyklém rytmu. Lítala jsem mezi sporákem a stolem, krájela, míchala, zapékala, zatímco Miluše komentovala každou moji činnost.

Tolika majonézy? To je nezdravé.

Chleba je drahý! V Albertu mají za dvacet korun stejně dobrý.

Maso jsi měla víc naklepat, bude tuhé.

Byla jsem ticho. Naučila jsem se v hlavě vypnout, nebrat kritiku a vydržet do večera.

Po šesté začali chodit hosté. Karlovi kamarádi, hluční a veselí, vnesli do bytu smích i atmosféru. Naštěstí dost bylo jídla vepřová pečeně, lilkové rolády s ořechy, kaviárové košíčky, šunka i sýr, saláty, teplé pokrmy.

Když všichni sedli a pronesli přípitek, Miluše hned převzala iniciativu.

Pamatuji si, Karle, jak ses narodil. Měla jsem těžký porod, dva dny…

Hosté zdvořile poslouchali již po patnácté její porodní příběh a já si nabrala salát.

…A teď jsi tu, synku. Oženil ses. No, stalo se, co se stalo, sjela mě pohledem, hlavně abys byl šťastný. Jídlo není důležité. Jana se snažila, ale já bych vařila skromněji, víc od srdce. Dneska se vše ukazuje, drahé potraviny…

Popadla vidličkou pořádný kus uzeného úhoře, který jsem nákladně koupila, a hlasitě jej přežvykovala. Moc slané. A tučné. Za mých časů byla makrela chutnější.

Navzdory výtkám jedla s neuvěřitelnou chutí a to nejlepší na stole mizelo závratnou rychlostí. Košíčky s kaviárem klapala jako semínka, komentujíc: Kaviár je nějaký drobný. Asi umělý. Takový dneska nikde neseženeš. Jana, ukaž mi etiketu ať se neotrávíme.

Jen jsem se usmívala a dolévala víno hostům. Viděla jsem, jak Karel rudne, ale mlčí. Nikdy své matce neodporoval, zvlášť veřejně, ani v soukromí.

Večer uběhl v příjemné atmosféře. Hosté jídlo chválili, vtipkovali, vzpomínali na studentská léta. Miluše občas přihodila vlastní komentář na těžký život důchodců, ale většinou její stížnosti zanikly v hluku.

Kolem desáté se hosté začali rozcházet bylo třeba jít do práce. Jana, jsi kouzelná! rozloučil se Petr, Karlův nejlepší přítel. Úhoř fantastický, děkuju.

Když odešel poslední host, zůstalo ticho. Miluše začala skládat zbytky ze stolu.

Pomůžu vám uklidit, nebo tu budete do rána, rozhodla. Karle, vynes odpadky. Jana, přelož teplý pokrm do krabiček.

Padla na mě únava jako balvan, hlava třeštila.

Paní Miluše, nechte to, uklidím za chvíli. Zavolat vám taxi?

Taxi? Zbytečná výloha. Dojedu autobusem, ještě jezdí. Pomůžu vypadáte sklesle. Běžte si opláchnout obličej, vezměte si prášek.

Opravdu mi nebylo dobře, migréna se drala do krku.

Tak dobře. Na pět minut. Karel vás pak doprovodí na zastávku.

Odešla jsem, vzala si prášek, opláchla obličej. Trochu se ulevilo. Musím se vrátit nesmím ji nechat samotnou v kuchyni, ještě mi umyje nádobí mým odličovacím mlékem, nebo přerovná všechny hrnce.

Potichu jsem se vrátila k dveřím kuchyně a ztuhla.

Paní Miluše stála zády k lednici, vedle stoličky její rozměrná taška. Pracovala rychle a obratně. Vzala pohoštění ze stolu: klobásu, šunku, domácí vepřové, sýry… Vše skládala do pytlíku, který přidala do tašky.

Chvíli jsem nevěřila svým očím.

Pak otevřela lednici. Vzala si krabičku s rybou, kterou jsem nechala na snídani velký kus lososa. Pytlík, taška.

Následovala polovina dortu Napoleon, který jsem pekla do dvou ráno. Celé balení zabalila do alobalu.

Co tu ještě máme… Sýr, parmezán. Stejně vyschne, mumlala, házejíc do tašky parmezán, olivy a nakonec celou lahev drahého koňaku, kterou Karel dostal od kolegů.

Opřela jsem se o futro a nevěděla, co dělat. Zakřičet, pohádat se? Nazvat ji zlodějkou to mi nešlo přes rty, i když právě to se dělo.

V tu chvíli se vrátil Karel. Uf, venku je zima. Mami, jsi připravená?

Paní Miluše trhla sebou, tašku zavřela a otočila se. Když mě zahlédla ve dveřích, na sekundu zrudla, ale hned se vzpamatovala.

Jano, už jste tu? Já tu jen uklízím. Karle, přišel jsi? Výborně. Už jdu.

Taška byla najednou těžká jak střešní taška, jen ji zvedala s námahou.

Mami, mám pomoct? Co tam máš, cihly? nakoukne Karel.

Ne! Já zvládnu! Jsou tam prázdné sklenice, vezmu si je zpět. A osobní věci. Nech mě!

Karel nechápavě krčil čelo. Mami, jaké sklenice? Přivezla jste jednu, ta tu stojí.

Jiné sklenice! začala rudnout. Nehádej se. Domů chci, jsem unavená z vaší domácnosti.

Přistoupila jsem blíž hlava už přešla, nahradilo ji ledové vnitřní ticho.

Paní Miluše, řekla jsem klidně. Položte tu tašku na stůl.

Co? vyvalila oči. Chcete mě prohledávat? Karle slyšíš ji? Myslí si o mně, že kradu!

Jano? Co blázníš? Karel tápal pohledy mezi námi.

Karle, řekla jsem pevně, v té tašce je naše snídaně. Oběd. Večeře na dva dny. Ryba za dva tisíce korun, tvá oblíbená šunka, koňak i dort.

Holka je blázen! zaječela Miluše a ustupovala ke dveřím. Jsem důchodkyně, zasloužilá učitelka… Ani drobek bych nevzala!

Vracela se ke dveřím, taška se však zachytila o kout stolu, ucho se přetrhlo a obsah se vysypal na zem.

Následovalo ticho.

Po podlaze se kutálela klobása, kus ryby přihlouple padl Karlovi na pantofli, dort z alobalu se rozplácnul na dlažbě, lahev koňaku cinkla o židli ale zázrakem zůstala celá. Vše korunoval parmezán a hrst bonbónů.

Všichni ztuhli. Karel zíral na úhoře na své noze, pak na svou zardělou matku. Pomalu ho něco dohánělo nejprve neporozumění, pak ostuda. Hutná lítost.

Mami? vydal ze sebe. Co to má znamenat?

Narovnala se. A co má být? vyhrkla. Ano, vzala jsem to! Vám je to stejně moc, vy to vyhodíte! Žiju z patnácti tisíc důchodu, tuhle šunku jsem viděla jen v televizi! Mám právo si jednou pořádně užít! Vychovala jsem tě, nespala jsem noci! A ty mi nechceš dát kus klobásy?

Cítila jsem, jak se čeká na verdikt Karla. Dřív by vše zametl: Vem si, mami, nám nevadí, jen aby byl klid.

Ale tentokrát pomalu sehnul, zvedl rybu a položil ji na stůl. Pak vzal lahev koňaku.

Mami, řekl tiše, nejde o šunku. Kdyby jsi řekla, nabalili bychom ti balíček. Vždy jsme ti dávali. Vždy.

Tak mám žebrat? Prosit? křičela, to má dělat matka, prosit? Sami byste měli nabídnout!

Nepoprosila jsi, pokrčil hlavou. Ukradla jsi. Počkala jsi, až Jana odejde, a vše stačila do tašky. Jako… jako krysa.

Tak mě nazýváš?! chytla se za hrudník. Umřu tady! Potřebuju krásu! Vy mě zabijete!

Žádné divadlo, paní Miluše, řekla jsem chladně, Valirol máte v levé kapse, viděla jsem ho, když jste sundávala kabát.

Odmlčela se. Scéna propadla.

Karle, otočila jsem se, sbal prosím vše do pytlíku.

Proč?

Dej jí to. Ať si vezme. Stejně to už nikdo jíst nebude. Tohle bude váš dárek k narozeninám. Za to, že ji tady minimálně měsíc neuvidím.

Miluše zírala, lapala vzduch jak kapr na suchu.

Karel beze slova naskládal vše do pytlíku. Koňak si nechal: Ten si tu nechám. Teď potřebuju sklenku.

Podal matce pytlík: Vezmi si. A odejdi. Taxi na tebe čeká, bude tu za dvě minuty.

Vy mě vyháníte? Kvůli jídlu?

Kvůli lži, mami. A kvůli neúctě k našemu domovu a Janě.

Vytrhla Karlovi pytlík, oči žhnuly.

Už nikdy sem nevkročím! Žijte si, buržoazní sobci! Ať vás ta šunka zadusí!

Vyběhla do chodby, za ní bouchly dveře až opadla omítka.

Padla jsem na židli a zakryla si tvář. Klepala jsem se.

Karel nalil dvě sklenice koňaku. Napij se. Potřebuješ to.

Když jsem zvedla oči, vypadal o deset let starší. Sedl si naproti a vzal mě za ruku.

Promiň, Jano.

Za co? Tobě nic nevyčítám.

Že jsem to neviděl dřív. Že jsem jí to nechal. Myslel jsem vždy: je to máma, je zvláštní, ale hodná. Teď je mi hanba. Jako bych kradl já.

Ochutnala jsem koňak, popálil krk, ale přinesl úlevu.

Vtip je, že jsem speciálně koupila ještě jeden salám a sýr na odvoz. V lednici jsou ve spodním šuplíku. Nedostala se k nim.

Karel se rozesmál hystericky.

Vážně?

Vážně. Chtěla jsem to dát slušně, přímo.

S ní to slušně nejde, dopil koňak. Vím co zítra vyměním zámky. Má klíče, vyprosila si je před půl rokem. Nechci přijít domů a zjistit, že odnesla televizi, protože sousedka má větší.

Poprvé za těch sedm let mluvil o matce bez výmluv. Celá ta věc s delikatesami byla tou poslední kapkou i pro jeho povahu.

A co budeme zítra jíst? zeptala jsem se, koukajíc na prázdný stůl.

V lednici zbyla ještě sklenička kaviáru. Tu si nevšimla. A vejce, mléko. Dáme si omeletu s kaviárem šlechticky.

Začala jsem se smát, napětí odcházelo.

A zbyla ta stará jablka, připomněla jsem. Uvaříme kompot.

Ani náhodou, sykl. Jablka i okurky zítra letí do popelnice. Dost už téhle pomoci.

Seděli jsme v kuchyni dlouho, popíjeli koňak a mluvili o věcech, o kterých jsme roky mlčeli. O hranicích. O tom, že láska k rodičům neznamená nechat se ponižovat. Že rodina jsme hlavně my dva.

Ráno jsem se probudila do vůně kávy. Karel čaroval v kuchyni.

Dobré ráno, políbil mě na temeno. Napadlo mě zbylo ti něco z prémie?

Trochu jo, proč?

Co kdybychom jeli na víkend někam pryč? Na chalupu, nebo do Mariánských Lázní. Nebo klidně do Brna. A vypnuli mobily.

A máma? Bude obvolávat celou rodinu, jak ji trápíme.

Ať si volá. To je její volba. My máme svou. Omeleta s kaviárem je hotová, pojď snídat.

Dívala jsem se na talíř nádherně žlutá omeleta, ozdobená lesklými kaviáry. Byla to možná ta nejchutnější snídaně v mém životě. Ne proto, že byla drahá. Ale proto, že byla bez chuti viny a cizího nátlaku.

Miluše se za dva dny skutečně ozvala. Karel koukl na displej, povzdechl si a otočil telefon.

Nevezmeš to?

Ne. Ať si užije salám. Za měsíc snad promluvíme. Teď mám důležitější věci. Vezmu tě dneska do kina.

Usmála jsem se, šla se obléknout. V lednici bylo skoro prázdno, ale v duši poprvé v životě klid. Ten pocit měl větší cenu než všechny uloupené šunky světa.

Rate article
Add a comment