Zase jsi vytáhla tenhle servis? Už jsem tě prosil, abys použila ten s pozlaceným okrajem, co nám maminka dala k výročí. Ten vypadá důstojněji, povzdechl si Viktor a ne moc vřele si prohlížel talíř, který mu právě Gabriela položila na sněhobílý ubrus.
Gabriela na chvíli ztuhla, s petrželkou v ruce. Hned měla chuť odpovědět ostře, připomenout, že servis s pozlaceným okrajem nemůže do myčky, a že se jí rozhodně nechce stát ve dvě ráno u dřezu po odchodu hostů. Nakonec se ovládla. Dneska měl Viktor narozeniny padesáté, kulatiny, a začátek večera kazit nechtěla.
Víťo, ten servis je na dvanáct lidí, nás bude jen čtyři. Tohle nádobí je hlubší, bude to lepší na svíčkovou, řekla klidně a pokračovala v zdobení aspiku snítkami zeleně. Můžeš radši zkontrolovat, jestli je slivovice dost studená. Milan s Lenkou už jsou na cestě.
Viktor cosi zabručel a šel ke chladničce. Gabriela se podívala na jeho záda a tiše si povzdychla. Poslední týden žila v režimu “stihnout všechno”. Účetnictví jí bralo spoustu sil, byl konec kvartálu, uzávěrky; a k tomu příprava na oslavu. Viktor trval na tom, že domácí oslava bude lepší než v hospodě. “Lépe než ty mi nikdo neuvaří a proč platit za předražený podnik,” tvrdil.
Samozřejmě ji těšilo, že ji pochválil, ale za tím byla spíše šetrnost a neochota platit účty v restauraci. Tak Gabriela tři večery po práci nakládala maso, vařila zeleninu, pekla korpusy na “medovník” a motala roládky z lilku, které má oslavenec rád. Její nohy hučely, záda bolela a na manikúru už nezbyl čas musela vystačit s průhledným lakem.
Zvonek ji vytrhl z myšlenek.
Jdu! zavolal Viktor, rázem mu z tváře zmizela mrzutost a rozsvítil se úsměvem hostitele.
Do předsíně vplula Lenka. Skutečně vplula, jinak se to popsat nedá. Manželka Milanova, Viktorova nejlepšího kamaráda, pořád vypadala jako ze žurnálu. Štíhlá, upravená, v elegantních béžových šatech, které jí perfektně padly. V ruce držela taštičku ze stylového obchodu, Milan vláčel tašky s dárky a lahvemi.
Gábi, zlatíčko! dala polibek na tvář, celý byt zaplavil drahý parfém. To tu zase tak krásně voní! Ty jsi na kuchyni úplný mág. Bože, já bych to nezvládla. Hned jsem Milanovi řekla: chceš oslavu vezmi mě do restaurace, já za sporák nejdu, mám přece manikúru.
Gabriela si mimoděk schovala ruce za záda.
Někdo se musí postarat i o domácí pohodu, usmála se, když brala Lence kabát. Pojďte dál, všechno je už připravené.
Hostina začala tradičně. Přípitky na zdraví oslavence, debata o dárcích (Milan daroval luxusní prut, o kterém Viktor mluvil půl roku), vtipy a smích. Gabriela pobíhala mezi kuchyní a obývákem, měnila talíře, přidávala pochoutky a hlídala, aby všichni měli nalité sklenky. Sama stihla jen jednu lžíci bramborového salátu a kousek sýra.
Viktor, povzbuzen prvním panákem, rozveselil se. Pohodlně se rozvalil v křesle a obdivně zíral na Lenku, která jemně vidličkou ukrajovala kousek ryby.
Lenko, ty vypadáš opět skvěle, zahlásil. Koukám na tebe a říkám si: to snad není možný! Jíš, ale vůbec nepřibíráš. A ty šaty! Hned poznat, že žena o sebe dbá.
Lenka koketně uhladila vlasy.
Ale Víťo, to je jen disciplína. Třikrát týdně do fitka a po šesté žádné uhlovodany. A samozřejmě péče. Objevila jsem úžasný krém, to je zázrak.
Vidíš! Viktor vztyčil prst vítězoslavně. Disciplína! Slyšíš to, Gábi? Disciplína! Ty pořád jen “jsem unavená, nemám čas”. Vždyť i Lenka pracuje, a vypadá o dvacet let mladší.
Gabriela zrovna pokládala na stůl obrovskou mísu s pečenou vepřovou pečení. Dělala hlavní účetní v nadnárodní firmě, starala se o domácnost, chatu i vnoučata, když je děti přivezly. Lenka pracovala jako recepční v kosmetickém salonu na směny a děti neměli.
Víťo, nesrovnávej, klidně pověděla Gabriela, nechtěla dělat scénu před hosty. Každý žije jinak. Ochutnej tu pečeni, je podle nového receptu, se švestkami.
Ale Viktor se rozjel. Alkohol zbavil zábran a hloupé chlapské holedbání dostalo prostor.
Ta pečeně… mávl rukou a nabral si pořádný kus. Jídlo je jídlo. Ale estetika… Milane, ty máš štěstí. Přijdeš domů a tam není kuchařka v županu, ale víla. Radost pohledět. A já co? Pořád hrnce, zápach smažené cibule. Říkám Gábi: zapiš se do fitka. A ona jen “bolí mě záda, vysoký tlak”. Vymlouvání. Jenom lenost.
Milan vycítil trapnost a zkusil změnit téma.
Víťo, přestaň, Gábi je zlatá hospodyňka. Takové maso to nedělá každá! Moje Lenka vařit neumí, jíme spíš donášku nebo polotovary.
No právě! přitakala Lenka, chtěla zmírnit situaci, ale vyšlo to hůř. Vařit mě nebaví, to přiznávám. Zato mám vždycky čas být sama sebou. Muži se mají koukat, že jo Víťo?
Viktor se rozesmál a maslně hleděl na manželku svého přítele.
Zlatá slova! Koukat očima! A tady se podíváš… posunkem ukázal na Gabrielu, která sedla naproti, ruce se jí třásly od únavy. Gábi, máš šaty i účes, ale stejně vypadáš… utahaně. Jako teta. U Lenky život z očí září, ty máš jen účtenky z Tesca v očích.
Nastalo tíživé ticho. Milan zíral do talíře, Lenka nervózně žmoulala ubrousek. Gabriela cítila, jako by dostala facku. Vybavily se jí chvíle, kdy Viktor skuhral, že nemá vyžehlené košile, a ona mu tu modrou, ve které teď seděl, žehlila v noci. Vzpomněla si, jak šetřila na kosmetičce, aby mohla přidat ke kolektivnímu dárku na ten jeho vysněný prut.
Víťo, přestaň, řekla tiše, ale pevně. Už to přeháníš.
Nepřeháním! rozkřikl se. Mluvím pravdu! Přítel se pozná v nouzi, žena ve srovnání. Kouknu a srovnávám. Srovnání, krucinál, nevycházíš dobře. Milan může být hrdý, když vede Lenku do společnosti, já jen rudnu. Viděla ses v zrcadle? Rozpadlá, vrásky… Přitom jste stejně staré!
Stejně určitě ne, Víťo, ledově odpověděla Gabriela. Lence je osmatřicet, mě osmačtyřicet. A Lenka nenosí tašky s nákupem do pátého patra, když se porouchá výtah. Protože ty ležíš na gauči.
Už zase začíná! Viktor teatrálně obrátil oči v sloup. Já pracuju! Já vydělávám! Mám právo chtít, aby žena odpovídala úrovni. Ty… jsi jako kvočna. Jenom ty saláty. Tady, ten salát! ukázal na “bramborový pod kožichem”. Ani to neumíš! Leniččin na Silvestra byl lehký, vzdušný. Ty máš kaši s majonézou. Stejně jako ty sama.
To už byla poslední kapka. Uvnitř Gabriely něco povolilo. Ta nekonečná trpělivost, na které stál jejich manželství pětadvacet let, najednou zmizela a zbyla po ní zvonivá prázdnota a chladný vztek.
Pomalu vstala. Viktor, nevšímav si změny, dál mudroval k Milanovi:
Řekni, Milane, nemám pravdu? Žena má být inspirací! Tady je jen nuda. Župan, bačkory, guláš. Smrtelná nuda…
Gabriela vzala ze stolu velkou, hlubokou mísu s “Bramborovým pod kožichem”. Salát byl čerstvě připravený, proleželý, bohatě natřený majonézou a posypaný řepou. Solidní kilogram a půl.
Obešla stůl a postavila se vedle Viktora. Ten ztichl a podíval se na ni.
Proč stojíš? Chybí ti sůl? Nebo se ti zdá málo majonézy?
Ne, Víťo, řekla Gabriela klidně a bez třasu v hlase. Je toho dost. Právě jsem si uvědomila, že máš pravdu. Skutečně umím jen dělat saláty. A když ti chybí ta estetika a lehkost, tenhle salát potřebuješ nejvíc.
Otočila mísu.
Čas se zastavil. Milan nevěřícně otevřel pusu, Lenka vyjekla, zakryla ústa rukou. Růžová, majonezová hmota spadla přímo na Viktorovy nové světlé kalhoty, které si nechal speciálně na oslavu.
*Čvacht.*
Zvuk byl šťavnatý a mokrý. Majonéza začala proudit po nohavicích, řepa prostoupila látkou, kousky ryby zůstaly na zipu.
Na chvíli bylo v pokoji hrobové ticho. Viktor nevěřícně koukal na svoje kolena, sledoval, jak se kalhoty mění v bláznivé umění neúspěšného malíře.
Co jsi to provedla?! vyběhl ze židle. Salát padal na zem, na koberec, na boty. Zbláznila ses?! Vždyť to jsou nové kalhoty! Jsi normální?
Gabriela klidně položila prázdnou mísu zpět.
Hlavně že jsou chutné, Víťo. Syté. A přírodní, žádná chemie, všecko ručně.
Já tě…! Viktor zvedl ruku, ale Milan vstal, chytil ho za zápěstí.
Klid, Víťo! Ty jsi to sám způsobil!
Já?! Já?! křičel Viktor, třásl špinavými kalhotami. Řekl jsem pravdu, a ona tohle! Uklízej! Hned to uklízej! Plazi se a uklízej!
Lenka, bledá jako stěna, se tiskla ke židli. Večer vzal rychlý obrat.
Gabriela se podívala na řvoucího muže znechuceně, jako by viděla švába.
Uklidit si můžeš sám, klidně prohlásila. Nebo si zavolej úklidovou službu. Přeci jsi muž s úrovní, vyděláváš. Já jdu. Musím se věnovat sama sobě. Jak jsi sám řekl inspirovat se.
Odešla z pokoje. V předsíni si v klidu oblékla kabát, vzala kabelku. Z obýváku se ozýval Viktorův řev a Milanovo konejšení.
Gábi, kam jdeš? Lenka ji doběhla do chodby, poklepávala nalíčenými řasami. Gábi, neodcházej, je opilý, nemyslí to zle…
Myslí to zle, Leni, Gabriela se podívala na soupeřku, ale necítila k ní zlost, spíš lítost. Myslel si to vždycky, jen opilý to řekl nahlas. Díky, že jsi přišla. Otevřela jsi mi oči.
Gabriela vyšla do chladného podzimního večera. Neměla kam jít, ale doma zůstat nemohla. Posadila se na lavičce, vytáhla mobil a objednala taxi. “K mámě,” rozhodla se. Maminka je už dva roky po smrti, ale byt byl prázdný, Gabriela ho nechtěla pronajmout. Teď se hodil.
Viktor jí ten večer volal asi dvacetkrát. Nejprve křičet, později, když vystřízlivěl. Gabriela telefon nezvedala. Koupila v nonstopu láhev vína a čokoládu, přijela do mámina bytu, kde vonělo prachem a starými knihami, a poprvé za mnoho let si jednoduše lehla na gauč a nemyslela na to, zda musí dát prádlo do pračky nebo co bude k snídani.
Další dva týdny byly pro Viktora peklem.
Gabriela se nevrátila druhý den, ani třetí. Žila u maminky, chodila do práce, večer… Večer šla na masáž. Na tu, na kterou litovala peníze už léta.
Viktor zůstal doma a zjistil, že jídlo se neobjevuje v lednici samo, ponožky neskočí do pračky a zpět do šuplíku taky ne. První tři dny předstíral, ohříval si polévky, nosil džíny (kalhoty už nešlo vyčistit, čistírna garantovat nechtěla). Když si telefonoval s Milanem, pomlouval Gabrielinu “hysteričnost”.
Přileze, kasal se. Kam by šla, v padesáti? Vybouří se a vrátí. Rozmyslím si, jestli ji vezmu zpátky.
Čtvrtý den došly čisté košile. Viktor neuměl žehlit a nesnášel to. Pátý den ho po polotovarech rozbolel žaludek. Šestý den zjistil, že došla toaletní papír, na nákup zapomněl.
Byt se začal zabydlovat špínou. Skvrna od salátu na koberci, utrhaně setřená mokrou hadrou, smrděla kysele a rybinou. Pohodlí, které bral jako samozřejmost, se rozpadalo každým dnem.
A Gabriela? Gabriela rozkvetla. Přestala tahat těžké tašky, protože vařila jen pro sebe. Spala víc a lépe. Kolegové si jí začali všímat.
Paní Gabrielo, jste zamilovaná? Máte jiskru v oku, žertovali v účetním oddělení.
Zamilovaná, holky, odpovídala s úsměvem. Do sebe. Konečně.
Po dvou týdnech Viktor na ni čekal po práci. Vypadal žalostně: pokrčená košile, strniště, pohled jako ztracený pes. Držel směšnou kytku ze tří karafiátů v igelitu.
Gábi… začal, převaloval se z nohy na nohu.
Gabriela se na něj zadívala, klidně a chladně.
Co chceš, Víťo?
Gábi, už toho nechej. Dost bylo žertů. Pojď domů. Květiny potřebují zalít. A kočka se stýská.
Kočku nikdy neměli.
Já už se domů nevrátím, Víťo, řekla jednoduše. Podala jsem žádost o rozvod. Brzy ti přijde dopis ze soudu.
Viktor zůstal stát s otevřenou pusou.
Jaký rozvod? Zbláznila ses? Kvůli salátu? Kvůli pár slovům? Vždyť jsme byli spolu dvacet pět let!
Právě. Dvacet pět let jsem ti byla službou kuchařkou, pradlenou, uklízečkou. Nikdy člověkem. Chtěl jsi vílu? Hledej vílu. Třeba Lenku. Vlastně ne, Milan by ti to spočítal. Najdi si jinou. Aby ti tančila, voněla, nic nedělala. Ale pozor víly nemyjí WC a nevaří svíčkovou.
Gábi, promiň! prosil, držel ji za rukáv. Lidé se začali ohlížet. Byla to hloupost, nechtěl jsem! Umluvil mě alkohol! Koupím ti kožich! Nebo členství do fitka, jak jsi chtěla?
Gabriela se rozesmála. Hořce, ale s úlevou.
Do fitka? Abych vypadala jako Lenka a ty se nemusel stydět? Ne, Víťo. Já už chodím. Pro sebe. A kožich si koupím sama, když budu chtít. Moje výplata na to bohatě stačí, když ji neutratím za tvé rybářské hračky a pochoutky pro tvé kamarády.
Ale co já? zeptal se zmateně. Zahynu. Neumím pračku, je tam moc tlačítek…
Návod je na internetu, Víťo. Nebo si najmi uklízečku. Já už nemůžu. Dávám výpověď z funkce tvoje manželka. Bez odstupného.
Vymanila si rukáv a odešla směrem k metru. Záda rovná, krok lehký.
Viktor stál ještě dlouho na chodníku, kytku svíral v ruce, pomalu uvadala. Vzpomínal na tu hostinu, na svíčkovou, žluté světlo a moment, kdy salát stékal po jeho noze.
Blázen… zašeptal, ale nebyl si jistý. Jaký jsem blázen…
Když se večer vrátil do prázdného, páchnoucího bytu, kde se v dřezu vršila špinavá hromada talířů s uschlými zbytky, blázen byl on. Zavolal Milanovi.
Milane, můžu přijít? Dát si něco domácího?
Promiň, kámo, Milanův hlas byl napjatý. S Lenkou jsme se pohádali. Řekl jsem, že by mohla aspoň jednou uvařit knedlíky, a ona se rozčilila, že nejsem v kuchařku. Prý “Podívej, u Viktora Gabča vařila a čím to skončilo? Salát na kalhotách. Já nechci dopadnout stejně.” Takže jsem taky na instantní polévce.
Viktor zavěsil. Zadíval se na skvrnu na koberci. Připomínala tvar srdce. Špinavého, červeného, rozbitého srdce.
Uteklo půl roku.
Gabriela s Viktorem se rozvedli v klidu. Děti, už dospělé, se je snažili smířit, ale když viděli zářící maminku a věčně skučícího tátu, postavili se za matku.
Viktor se vařit nenaučil. Zhubnul, byl bledý, košile si nechával žehlit v prádelně drahé, ale neměl na výběr. Zkoušel třeba vztahy, ale vždycky “to nebylo ono”. Jedna neuměla smažit řízky, druhá chtěla denně do restaurace, třetí vyzvídala plat a hned se tvářila kysele.
A Gabriela slavila čtyřicáté deváté narozeniny v malém útulném bistru s kamarádkami. Nové šaty, nový účes.
Gabčo, nelituješ? ptala se kamarádka. Přeci jen tolik let spolu.
Gabriela zamíchala kafe a usmála se.
Lituju, upřímně, řekla. Lituju, že jsem mu ten salát na hlavu neobrátila už před deseti lety. Tolik času jsem ztrácela s tím, být dokonalá pro někoho, kdo si toho nikdy nevážil.
Podívala se z okna. Venku šly dvojice, šťastné, nešťastné. Gabriela už věděla, že je jedno, jak jemně nakrájí salám, kolik potlesku dostane jiná žena. Její štěstí je v jejích vlastních rukou. A ty ruce už nevoní cibulí, ale svobodou a drahým krémem.
A salát… ten si teď kupuje ve vyhlášené lahůdkárně. Po troškách. Pokaždé jen tehdy, když má sama chuť.
Dnes, když se ohlédnu, vím, že některé hranice je potřeba nakreslit včas. Někdy je salát mnohem silnější než slova. Naučil jsem se, že žádná žena se nesmí stát pouhou funkcí v životě muže; že v pravé úctě a lásce je respekt, ne srovnávání. A že svoboda někdy chutná právě jako domácí salát, na který si zajdete, když máte opravdu chuť.