Stalo se, že jsme se s manželem oba ocitli zavření doma v karanténě. Peníze nám došly, zbyl nám už jen kousek do výplaty a v peněžence pár posledních korun. Situace vypadala vážně, ale v lednici ještě leželo něco brambor a kousek sýra. Přes to všechno jsme si v duchu opakovali, že to spolu nějak zvládneme teď už mi ta naše statečnost přijde spíš směšná.
V ten podivný, zastřený podvečer, kdy svět okolo okna plynul jako vlnící se řeka cukru, nám napadla nečekaná myšlenka: máme dlužníka, který nám dávno slíbil vrátit nějaké peníze. Nebyla to závratná částka, ale mohla být právě tím zázračným klíčem, co by nám otevřel dveře ke klidnějšímu týdnu.
Zatímco jsem v kuchyni svářela čaj, můj muž, Libor, rychle našel číslo toho muže pana Klímy a vytočil ho. Telefon chvíli zpíval svou monotónní melodii, až se konečně ozval cizí hlas. Libor začal ostře, nekompromisně, vyzvídal, kdy že dostaneme zpět své peníze. Jenže za okamžik se jeho hlas zazvláštnil, změkl, oněměla v něm všechna tvrdost. Omluvy a slova útěchy zněla, jako by se sunula ze snu, protože se ukázalo, že prý panu Klímovi právě zemřela maminka.
Položil telefon a oba jsme mlčky souhlasili, že počkáme, až smutek přejde. To tak, lidskost napřed.
O pár zasněných týdnů později jsme s Liborem vyrazili nakoupit zeleninu do podivně svítícího obchodu, kde se petržel smála šustivě a mrkev zpívala ve vitríně. Když jsme vycházeli, stalo se něco, co by do snu patřilo mezi regály, ve světle omšelých zářivek, zahlédli jsme onu zesnulou paní Klímovou, jak si spokojeně vybírá jablka. Skoro jsem vykulila oči a Liborův pohled planul vzteky.
Nasedli jsme do škodovky a jeli rovnou ke Klímovým. Zapadli jsme do jejich domu, kde pan Klíma, až do samého dna ponořený do lahve, odmítal něco slyšet o dluhu. Rozpouštěl se v křesle jako vosková svíčka a popíral vše, co jsme řekli.
Libor už byl téměř připraven jednat důrazněji, když se pan Klíma, rozhozen neklidnými stíny, najednou sesul a přiznal ano, vymyslel si smrt své matky, jen aby se vyhnul vracení peněz. Odevzdaně odešel do sousední místnosti a vrátil se s našimi korunami v ruce. Peněženka vydala ospalé zašustění a náš příběh byl tím dnem uzavřen.
Víckrát jsme ho už nespatřili. A přísahám, od té zvláštní noci si pokaždé, když si někdo stěžuje na lidské povahy, v duchu říkám: jak ještě věřit v lidi, když sny dokážou být pravdivější než skutečnost?