Byl to chlap, co pracoval v naší firmě. Jmenoval se Karel Novák. Šéfoval jednomu z našich oddělení a nedalo se říct, že by byl nějaký chudák, ale měl prostě své manýry. Jezdil v nablýskané Škodovce, nosil obleky z drahých butiků na Václavském náměstí a vždy působil elegantně a upraveně. Jenže měl jednu zásadní slabinu šetřil úplně na všem, hlavně ale na jídle.
Když jsme měli pauzu na oběd, pomalu obcházel všechna oddělení a stoly, kde se zrovna někdo ládoval. Bez studu si sedl, omylem se zapovídal a sáhl po jídle, aniž by ho někdo zval. A pokaždé spustil něco jako:
Jé, tady to ale krásně voní! nebo Ha, kuřecí křidýlka, nech mě taky jedno ochutnat! A jeho profláklé: Co tu máme dobrého? A už strkal ruku ke svačině.
Na dárky k narozeninám nikdy nic nepřispěl, ale popřát a přisednout k slavnostnímu stolu samozřejmě nezapomněl, jako by to byla jeho povinnost. Kolegové si brzy všimli, že si u nás v práci vždycky dobíjel telefon, aby nemusel platit doma za elektřinu. A z kanceláře nikdy neodešel, dokud nevyužil každé firemní služby třeba vodu si natočil dosyta, aby doma nemusel plnit barel. Zkrátka křivák a lakomec, co si své počínání omlouval šetřením.
A pak přišel firemní večírek. Karel se pořádně opil a jeden z nás se ho zeptal: Tak co, Karle, kdy se konečně oženíš? Karel se zakřenil a povídá:
Proč bych to dělal? Manželka bude chtít peníze na hadry a jídlo. A jestli mi ještě porodí dítě, akorát mě to zruinuje. Já si vystačím sám žádné takové výdaje nepotřebuju. Kolega hned odvětil: No, žiješ si dobře, to je pravda ale z našeho talíře.
To už se Karel naštval, zrudl a začal ječet: A co? Já žiju chytře! Mám super auto, fešácký byt, a vy nic utrácíte za blbosti jako jídlo!
Po tomhle extempore se s ním nikdo v oddělení už nebavil, práci mu všichni bojkotovali. Nakonec musel z firmy odejít a hledat si nové místo, protože u nás pro něj už zkrátka nebylo místo.