Já a moje žena máme nyní čtyřicet čtyři let. Před měsícem a půl jsme se opět stali rodiči. Už jsme měli pět dětí, všechny kluky, a teď jsme se konečně dočkali holčičky.
Svatava, moje žena, a já jsme spolu už od střední školy a stalo se, že porodila naše první dítě v šestnácti letech. Nikdy to naši lásku neoslabilo, spíše naopak, upevnilo nás to a brzy jsme se vzali.
Moji rodiče nás vždy podporovali a když jsem se ve dvaceti dozvěděl, že čekáme druhého potomka, měli jsme kolem sebe radostnou atmosféru. Všichni v rodině byli nadšení.
Jednou mi máma řekla, že by sama chtěla mít aspoň dvě děti, ale s tátou měli pouze jednoho, takže mají radost, že mohou pečovat o vnoučata.
Otcovství není vůbec jednoduché jsou chvíle, kdy má člověk strach, třeba když děti onemocní, a pak zase momenty plné smíchu, smutku, nebo hádek. To všechno ale nic nemění na tom, jak moc své děti a Svatavu miluji. Myslím, že dokud jsme schopni přivádět děti na svět, měli bychom tu možnost využít. Svatava i já jsme opravdu šťastní a nehodláme skončit, přejeme si ještě další děti.
Jsem přesvědčený, že to je správný přístup k životu. Když se ohlédnu a vidím všechny ty radosti i starosti, naučil jsem se, že rodina je skutečná hodnota to nejen v české kultuře, ale pro mě osobně je to nejvíc.