Komu patřila péče o babičku? To přece nerozhoduje! Byt podle práva patří mně! – hádá se se mnou moje…

Dobré zprávy

Jaký to má smysl, kdo se staral o babičku! Byt by měl právem patřit mně! hádá se se mnou moje máma.

Moje vlastní máma mi vyhrožuje soudem. Proč? Protože byt po mé babičce nepřipadl jí, dokonce ani mně, ale mé dceři. Máma si myslí, že je to strašně nespravedlivé. Má pocit, že byt po babičce měl být její. Jenže babička rozhodla jinak. Proč? Asi proto, že jsme s manželem posledních pět let žili s ní a starali se o ni.

Moji mámu bych mohla bez váhání označit za sobce. Její zájmy a touhy byly vždy mnohem důležitější než potřeby druhých. Máma byla třikrát vdaná, ale děti měla jen dvě: mě a moji mladší sestru. Ségrou máme skvělý vztah. S mámou už moc ne.

Na tátu si skoro vůbec nevzpomínám. Rozvedli se s mámou, když mi byly sotva dva roky. Pak jsem až do šesti let bydlela s mámou u babičky v Brně. Nějak jsem si myslela, že babička je nepříjemná ženská, snad proto, že máma pořád plakala. Až když jsem vyrostla, pochopila jsem, že babička byla vlastně hrozně hodný člověk. Jen chtěla svou dceru postavit na nohy.

Pak se máma znova vdala a já s ní šla bydlet k nevlastnímu otci do Olomouce. Tam se nám narodila sestřička. Máma vydržela v druhém manželství sedm let, a pak byl zase rozvod. Tentokrát jsme se k babičce nevrátily. Nevěstec odjel na práci do Německa, ale dovolil nám dočasně zůstat v jeho bytě. Po třech letech se máma potřetí vdala a přestěhovaly jsme se do Prahy za jejím novým mužem.

Ten nebyl z našich dětí dvakrát nadšený. Nikdy nám nijak neublížil, jenom nám nevěnoval pozornost. Ani máma ne byla úplně pohlcená svým nový mužem. Neustále na něj žárlila, házela talíře o zem, dělala scény.

Jednou za měsíc si začala balit věci. Ale její muž ji vždycky zastavil. Já a ségra jsme si na to zvykly, přestaly jsme si toho všímat. Já se ujala péče o sestru máma na nás neměla čas. Naštěstí jsme měly dvě babičky ty nám opravdu pomáhaly. Pak jsem šla bydlet na kolej v Ostravě a sestra zamířila k babičce v Brně. Tatínek jí tam hodně pomáhal. Máma nám volala jen na Vánoce.

Brala jsem mámu prostě takovou, jaká je. Zvykla jsem si, že se nestará, nemá strach o své děti. Ale sestru to hrozně štvalo. Obzvlášť byla dotčená, když máma ani nedorazila na její maturitní oslavu.

Stárly jsme. Sestra se vdala a odstěhovala se s manželem do Plzně. Já a můj kluk jsme spolu randili už dlouho, ale do svatby jsme nespěchali. Bydleli jsme spolu v pronájmu na Žižkově. Často jsem jezdila za babičkou. Byly jsme si strašně blízké, i když jsem ji nechtěla příliš obtěžovat.

A pak babička vážně onemocněla a skončila v nemocnici na Žlutém kopci. Lékaři mi řekli, že potřebuje někoho, kdo se o ni bude starat. Začala jsem za ní chodit každý den. Nákupy, vaření, úklid, někdy prostě jen povídání. A hlavně jsem dohlížela, aby brala léky, jak má.

Tak jsem za ní docházela půl roku. Někdy jsem s sebou vzala i přítele Petra. Ten pořád s něčím pomáhal opravoval, uklízel, spravoval. Nakonec sama babička navrhla, ať k ní přejdeme bydlet. Prý aspoň ušetříme na vlastní byt a nebudeme házet peníze za nájem do kanálu.

Samozřejmě jsme neváhali. Byla jsem si s babičkou opravdu blízká, a Petr se jí hodně líbil. Přestěhovali jsme se. Za půl roku jsem otěhotněla. Samozřejmě jsme se rozhodli, že si dítě necháme. Babička byla štěstím bez sebe, že bude mít pravnučku. Rychle jsme si udělali malou svatbu, pak dort v kavárně na Malé Straně. Moje máma si tam cestu nenašla. Ani telefonát, ani gratulace nic.

Když byla dcera naši Nikol na světě sotva dva měsíce, babička ošklivě upadla a zlomila si nohu. Bylo to hrozné starat se o malou a babičku najednou. Volala jsem mámě o pomoc. Ale odmítla že jí není dobře, že přijde někdy jindy. Samozřejmě nikdy nepřišla.

Za dalšího půl roku prodělala babička mrtvici. Byla upoutaná na lůžko a péče o ni byla neuvěřitelně náročná. Bez Petra bych to nikdy nezvládla. Postupně se babička zlepšovala začala mluvit, sama se najedla a došla na záchod. Po mrtvici žila ještě dva a půl roku. Stačila vidět, jak se její pravnučka rozběhla na dětském hřišti za rohem. Babička odešla tiše, ve spánku. Pro mě a Petra to byla ohromná rána. Moc nám chybí.

Máma přijela až na pohřeb. O měsíc později se objevila znovu a začala nás vyhazovat z bytu, přesně přes cinkající klíče a oschlý kafe ze samoobsluhy. Byla si jistá, že byt bude její. Jenže nevěděla, že babička už byt přepsala těsně po narození Nikol na naši dceru. Máma tak nedostala nic.

To se jí samozřejmě vůbec nelíbilo. A hned že ať jí byt vrátíme, nebo nás zažaluje.

Podívejte se, jaká je mazaná! Podvedla jsi starou ženskou, připravila ji o byt a teď si ho užíváš! To ti neprojde! Je jedno, kdo se o ni staral, ten byt patří mně!

Máma nebude mít žádný byt, tím jsem si jistá. Raději jsem se poradila s notářkou a právníkem. Zůstaneme s Petrem a Nikol žít v bytě, který nám babička nechala. A jestli se nám narodí druhá dcera, tak ji určitě pojmenujeme po babičce Ludmila.

Rate article
Add a comment