Hele, představ si, že jsme s manželem byli oba doma v karanténě, zavření mezi čtyřmi stěnami v Praze. Peníze nám fakt došly, byl to průšvih. Do výplaty zbýval ještě celý týden a v peněžence jsme měli posledních pár stovek korun.
Samozřejmě, nepanikařili jsme hned – v lednici bylo ještě něco málo jídla, takže jsme se hecovali, že to nějak zvládneme (teď se tomu už směju).
A pak nás napadlo, že nám vlastně někdo dluží peníze. Nebylo to nic závratného, ale v tuhle chvíli by i těch pár tisíc korun přišlo vhod.
Zatímco jsem vařila čaj, manžel už lovil číslo na telefonu a hned tomu našemu dlužníkovi zavolal. Jakmile to zvedl, Jirka (můj manžel) na něj spustil trochu rázněji, že by bylo fajn dostat ty peníze co nejdřív zpátky. Ale najednou, asi po minutě telefonátu, slyším, jak se Jirkův hlas úplně změní z přísného na soucitný, s omluvami a útěchou.
Po hovoru mi Jirka říká, že prý tomu našemu dlužníkovi zemřela maminka. Tak jsme si řekli, že jsme snad ještě slušní lidi a že počkáme, až se z toho vzpamatuje.
Minulo pár týdnů, my už jsme se oba začali smát, že bychom měli něco pořádného uvařit, tak jsme šli do zeleniny na rohu pro něco čerstvého. Koupili jsme, co bylo potřeba, a když jsme chtěli odejít, zarazila jsem se v šoku naproti mezi bramborama si vesele vybírala zeleninu údajně zesnulá” maminka našeho dlužníka. Málem mi vypadly oči z důlků.
Nikdy jsem Jirku neviděla tak naštvaného! Nasedli jsme okamžitě do auta a jeli k tomu dotyčnému domů. Našli jsme ho totálně opilého a místo omluvy ještě tvrdě, ba co víc, odmítl nám cokoliv vracet.
Jirka už měl vztek na jazyku a začal ho tlačit do kouta, když najednou ten chlápek povolil a přiznal, že to s tou smrtí úplně vymyslel, aby se vyhnul splácení. Odešel do pokoje a přinesl nám nakonec peníze v hotovosti.
Od té doby jsme ho už nikdy neviděli. A abych pravdu řekla, od té chvíle trochu pochybuju, že ještě někdy někomu takhle snadno uvěřím. Řekni sama jak máš pak lidem věřit, když tě takhle oblafnou?