V naší firmě pracoval jeden chlapík. Jmenoval se Adam Novák. Vedl jeden z oddělení v kanceláři a dalo by se říct, že na tom s penězi nebyl vůbec špatně. Měl pěkné auto, oblékal se do značkových butiků, byl vždy upravený a působil velmi profesionálně. Ale měl jednu významnou slabinu byl extrémně šetřivý. Hlavně, co se týče jídla.
Během pauzy na oběd pravidelně procházel kolem všech kanceláří a stolů, kde zahlédnul nějaké jídlo, a pak se náhodou posadil. Bez ostychu začal ochutnávat, aniž by byl pozvaný, a pronesl klasické věty jako: Jé, tady to krásně voní! nebo No podívej, vy tu máte řízky, můžu si taky jeden vzít? a jeho oblíbená fráze byla: Co to tu máme dobrého? Přitom už držel nějakou svačinu v ruce.
Na dárky k narozeninám pro kolegy nikdy nepřispíval, ale vždy si přišel užít slavení a slavnostní občerstvení, jako by se podílel stejně jako ostatní. Všichni si brzy všimli, že si Adam nabíjí telefon zásadně v práci, aby ušetřil doma elektřinu. Zůstal v kanceláři často déle, jen aby nemusel doma tolik spotřebovávat vodu nebo elektřinu. Prostě šetřil, kde se dalo, a byl na to dokonce hrdý.
Při posledním vánočním večírku si Adam trochu víc přihnul, a když se ho jeden kolega zeptal, jestli plánuje svatbu, Adam odpověděl: Proč bych si hledal manželku? Bude po mně chtít peníze na jídlo a oblečení. A když mi dá dítě, tak mě to zruinuje. To radši zůstanu sám, aspoň nemám žádné takové výdaje. Kolega se na něj podíval a povídá: To máš možná pravdu, užíváš si v pohodě, ale za naše peníze.
V tu chvíli se Adam rozčílil a začal: No jasně, ale to je rozumný. Mám hezké auto, pěkné bydlení, a vy si utrácíte těžce vydělané koruny za zbytečnosti jako je jídlo!
Po tomto incidentu s ním skoro všichni přestali komunikovat a v práci byla atmosféra opravdu nepříjemná. Nakonec musel Adam odejít a přestoupit jinam. Ta situace všechny naučila, že šetřit je sice rozumné, ale když se to přežene a bere se to na úkor ostatních, člověk nakonec zůstane sám se svými úsporami a žádný drahý oblek nebo auto mu nenahradí upřímné mezilidské vztahy.