Já a můj bratr máme mezi sebou šest let rozdíl, a on je starší. Připadá mi to dávno, když se před třemi roky oženil a rozhodl se žít v bytě své ženy místo toho, aby zůstal s našimi rodiči. Kvůli vysokému nájmu v Praze to byla pro ně jediná rozumná možnost. Naopak já už byl ženatý šest let; se svojí ženou jsme měli dva děti syna, kterému bylo šest, a dceru, která byla čtyřletá. Moje žena pocházela z hlavního města, a proto jsme se tam přestěhovali, právě tam jsme se také seznámili. Měl jsem zde práci, což nám umožnilo pořídit malý byt na hypotéku.
Nedávno mi rodiče napsali, že bratr se svojí rodinou přijedou na návštěvu na týden a čekají, že je u nás v bytě ubytuji. Sice jsem se těšil, že bratra po tak dlouhé době zase uvidím, ale i tak nebylo možné je u nás přivítat, protože jsme s rodinou čtyř lidí bydleli v našem malém jednopokojovém bytě.
Když jsme se setkali na nádraží, společně jsme strávili den procházkami po Praze. Rodiče mi znovu doporučovali, abych u sebe bratra s rodinou ubytoval, protože v Praze je pronájem velmi drahý. Bohužel jsem jim nemohl vyhovět. U večeře jsem navrhl, že je zavezu do hotelu, ale bratr reagoval podrážděně a trval na tom, že by měl přespávat u mě doma.
Snažil jsem se vymyslet jiné možnosti navrhoval jsem dobrý hotel, hostel, nebo pronájem bytu přes známé, ale všechny návrhy odmítli. Bylo jasné, že chtěli v hlavním městě zůstat na mé útraty. Přesto si myslím, že mám právo rozhodovat o svém vlastním bytě, který jsme si pořídili díky tvrdé práci, a nejsem povinen poskytovat ubytování každému, kdo se rozhodne přijet.