Jednoho neobyčejného dne se Luděk, prostý dělník z vesnice na Vysočině, potuloval po lese blízko Telče, aby nasbíral suché větve na zimu do kamen. Najednou jeho pozornost upoutaly tlumené hlasy, které kmitaly mezi keři jako bledé stíny. Skrčil se, protože měl pocit, že zná ty hlasy. Přes listí zahlédl hádku jeho vlastní syn Jiřík se vášnivě dohadoval s děvčetem Markétou, která byla z vesnice o dvě pole dál.
Markéta mu v rozčilení šeptala, že už ji unavuje tajit jejich lásku, a navrhovala, ať s prozrazením ještě měsíc počkají, jako by čas mohl smýt všechny obavy a tajemství. Ta slova se jako kousky zmrzlého chleba zasekla Jiříkovi v hrdle. Luděk zavolal v myšlenkách na svou ženu, která už dávno nebyla zůstaly mu jen brambory, sekera a syn, co ho často nechal tápat.
Cestou zpátky do chalupy, kde se stíny lámaly přes staré okno, přemítal Luděk, co svému synkovi poví. Jak štípal polena a brambory vrhaly bledé odlesky v hrnci na plotně, cítil, jak v něm narůstá zvláštní druh otcovské horlivosti. A sotva dovářel poslední bramboru, dveře se rozlétly Jiřík přišel dřív, než čekal, jako by jej do chalupy zanesl náhlý vítr.
Luděk nevydržel: Jiříku, co tě to napadlo? Proč jsi mi neřekl o Markétě? Vždyť je hodná, pracovitá, šetřivá to by si každý přál mít doma. A ty ji takhle trápíš. Na to, hochu, nehledím! Nikomu nedovolím, aby ji nerespektoval, ani vlastnímu synovi!
Jiřík, zaskočený tímto výbuchem, popadl do kapsy pár jablek a s třísknutím dveří zmizel kamsi do tmy, kde se sny a stíny proplétaly mezi polem a remízkem. Od té doby mezi ním, Markétou i Luďkem visel zvláštní chlad; jejich vztahy se scvrkly jako květy ztuhlé prvním mrazem.
Když se Jiřík naposled s Markétou setkal, ona si přála, aby už jejich vztah nebyl tajemstvím. On hledal slova, ale místo sdílení našel další hádku Markéta mu rázně řekla, že buď ji požádá o ruku, nebo ať už raději ani nechodí.
Všeho toho dramatu už měl Luděk dost. Během mlhavé noci navštívil domek Markétiných rodičů. U kafíčka, pod květovanou zástěrou a za vrzání starých hodin, domluvil s její matkou i otcem, že jejich děti se prostě vezmou. Jiřík neměl o ničem tušení; Markétě zatím rodiče tvrdili, že Jiřík musel na pár dní odcestovat do Brna pro náhradní díly ke starému traktoru souseda.
Když se Jiřík vrátil a otevřel dveře své chalupy, našel Markétu sedět u stolu, podivně klidnou, jako by patřila ke starému nábytku. Nechápavě zavrčel: Proč jsi tady?
Markéta pokrčila rameny a s úsměvem odvětila: Bydlím tu! Vždyť se mnou máš být ženatý, ne? V jejich vsi nebylo nic zvláštního na sňatcích, které se přihodí, jako když jablko znenadání spadne do trávy.
Jiřík byl nejprve rozmrzelý z otcovy účasti, ale postupně si uvědomil, že by si lepší manželku než Markétu stejně nikdy nenašel. Časem se oba sžili, štěstí se proplétalo mezi nimi jako ranní mlha na lukách, a Jiřík nakonec poznal, že Luděk všechno dělal z lásky a pro jejich dobro. A tak zůstali spolu trochu zvláštní, trochu šťastní, v kraji, kde sny tančí pod starými duby, stejně absurdně jako osudy celého jejich rodu.