Když jsem pracoval, poznal jsem Aničku. Oženili jsme se tam a když Anička otěhotněla, přivedl jsem ji k rodičům domů. Ti z té zprávy nebyli právě nadšení.
Anča měla hromadu povinností vařila pro všechny, prala prádlo, uklízela dům, dojila krávu, čistila stáj a občas dokonce i štípala dříví. Většinou dělala tvrdou práci, na kterou byli zvyklí spíš chlapi. Nejtěžší pro ni však bylo, když měli rodiče návštěvu. Obvykle přišlo nejmíň sedm lidí a ona musela všechny obsloužit a nakrmit.
Takže vařila několik jídel, ale během hodiny na stole skoro nic nezůstalo. Unavená si sedla na kraj stolu, dala si na talíř kus řízku. Tchyně se na ni podívala a povídá:
Aničko, dneska jíš nějak moc. Jsi taková drobná a zvládneš toho tolik sníst! A smála se nahlas.
Někteří hosté se k ní hned přidali s posměšky. Anča vstala a potichu odešla do kuchyně. Tam se rozplakala, protože celý den nejedla. Její muž jen tiše poslouchal, jak ostatní jeho ženu zesměšňují. Z kuchyně pak slyšela, jak tchyně říká:
Včera jsem potkala na trhu svou bývalou snachu. Pane bože, ona mi ještě pořád říká maminko! To byla holka, ne jako tato!
Když hosté odešli, Anča sklidila vše ze stolu a šla do kuchyně mýt nádobí. Tchán ji tam následoval.
Stál dlouho mlčky za ní, zatímco ona myla nádobí. Po pár minutách řekl:
Aničko, víš, že tě nenávidím?
Bylo to pro ni tak bolestné, že radši nic neřekla. Pak se jí tchán zeptal znovu. Anička odpověděla:
Vím.
Je to zvláštní. Ty tady všechno makáš, pomáháš, nikdy jsi neřekla křivé slovo, a já tě stejně nemám rád. Přijde ti to divné?
Asi ano…
Anča věděla, že se po tomhle rozhovoru nic nezmění a posměšky budou pokračovat. Nerozuměla, proč to vlastně snáší…
Žil bys s chlapem, kterému nevadí, když jeho žena den co den poslouchá urážky?