Pocházím z početné rodiny táta, máma, starší bratr, dvě sestry a já. Žili jsme v prostorném třípokojovém bytě a táta postavil velkou chalupu na venkově. Navzdory tomu jsme ale nikdy nebyli skutečně semknutá rodina. Nejvíce se hádaly, hlavně my holky, pořád jsme mezi sebou soupeřily. Ani když jsme dospěly, nic moc se nezměnilo naše vztahy zůstaly chladné a napjaté.
Brácha, jménem Petr, byl první, kdo odešel z domova. Po službě na vojně se oženil, stal se považovaným mužem, jenže čím dál víc jednal pod vlivem své ženy, která, jak se zdálo, naši rodinu neměla vůbec v oblibě. Mají spolu dceru a rodiče se k nim často snažili jezdit na návštěvu alespoň kvůli vnučce, ale odměřenost švagrové způsobovala, že jejich setkání byla spíše nepříjemná. Takto to vydrželo několik let, než se návštěvy před sedmi lety úplně zastavily.
Nejstarší sestra, Zdena, se hned v prvním ročníku vysoké školy zamilovala do herce a kvůli němu školu opustila. Tři roky cestovala po celé republice a hrála v jeho divadle. Nakonec se pohádali a on ji nechal napospas v cizím městě. Rodiče jí nabízeli pomoc, ona však odmítla kvůli své pýše. Nejdřív přebývala po různých kolejích, později nám oznámila, že se vdala. O jejím životě toho moc nevím, protože jsme ji od poslední návštěvy před deseti lety neviděli.
Druhá sestra, Libuše, byla vždy středem pozornosti všechno nejlepší se točilo kolem ní. Možná za to mohla její neobyčejná krása. Studijně příliš nevynikala, ale řídila se heslem: Člověk má hodnotu podle tloušťky peněženky. Sotva odmaturovala, zapletla se se synem bohatého podnikatele. Jenže když jeho firmu postihl krach, hned přesedlala na jeho movitějšího kamaráda. Spolu už žijí pět let a mají syna.
Co se týče mě, ani můj život nebyl zdaleka jednoduchý. Po vysoké škole jsem se vdala a s manželem jsme měli dceru. Bohužel, manžel propadl alkoholu a rozvedli jsme se. Současně začaly vážné zdravotní potíže rodičů. Dlouhá léta jsem byla rozkročená mezi péčí o rodiče a dceru. Bratr se sestrami mi nikdy s ničím nepomohli, ale když jde o dědictví, všichni najednou mají požadavky. Otec mi naštěstí už dávno přenechal chalupu na venkově, ale myslím, že mám také právo na podíl z bytu.
Když se zpětně ohlížím na naši rodinu, vidím, že nelze žít šťastně tam, kde chybí láska a vzájemná úcta. Bohatství, krása ani úspěch se nemohou stát základem opravdového štěstí na tom záleží jen hluboké vztahy a ochota si pomáhat. Bez nich zůstává jen prázdnota, kterou nenahradí žádný majetek.