Hele, povím ti, poslední dva roky jsme s manželem bydleli v pronajatém bytě v Praze a není to zrovna žádná pohádka. Sníme o tom, že si koupíme vlastní byt, ale zatím na to prostě nemáme. Ten byt, ve kterém jsme, patří kamarádce mojí mamky a ty víš, jak to je. Když něco není tak, jak ona chce, nebo třeba uděláme něco jinak, hned je z toho dusno a hádka, jakoby jsme byli na návštěvě, ne doma.
Navíc sousedi se chovají jakoby jsme jim vadili, neustále nám připomínají, že tu nejsme napořád, že stejně jednou odejdeme a že jsme jen provizorní. Upřímně, není to zrovna prostředí, kde by člověk chtěl být dlouhodobě.
Rodiče nás pořád tlačí, ať šetříme peníze na vlastní bydlení. Jenže když platíš nájem, ostatní výdaje, není to vůbec jednoduchý ušetřit dost. Mamka mi doslova hlídá účty projíždí, na co jsme utratili, ptá se, proč jsme si koupili to a ono. Místo toho, aby nám usnadnila šetření, jen nás víc stresuje. Dokonce jsme přestali kupovat nové oblečení nosíme jen to, co už máme, abychom aspoň něco dali stranou.
Jak moje mamka, tak i mamka manžela mají své byty, a obě tvrdí, že máme šetřit na vlastní. Ale že by nám pomohly nebo nabídly, ať zůstaneme u nich, to vůbec prý se máme naučit samostatnosti. Jenže my už jsme si v životě prošli dost a teď by nám pomoc přišla vhod. Je na tom smutné, že naši sourozenci dostali byty od rodičů, a na nás se jen čeká, až si nějaký pořídíme sami. Prostě cítím, že si to nezasloužíme, a přála bych si, aby naši pochopili, jak těžké to teď máme a dali nám aspoň trochu podpory. Vždyť od nich bychom to čekali, ne?