Viktorie, počkej. Dívka se otočí po hlase. Ví, že Vít ji opět čeká před domem. Zase ty? Je ti to ještě málo? Jsi tu odjakživa! říká Viktorie. Vít jí nesměle podává kytici. Chtěl jsem tě prostě vidět.
Viktorie přijímá květiny váhavě a hluboce si povzdechne. Co s tebou mám dělat? Chápeš, že mezi námi prostě nic být nemůže? řekne, rozčilená. Říkám ti to stále dokola každý den. Chováš se jako dítě. Nemůžu si pomoct. Možná to jednou přejde. Nepřejde, dokud za mnou budeš pořád běhat. Říkala jsem ti to stokrát! Nic pro mě neznamenáš! Nezlob se, sluníčko, hněv ti nesluší. Dobrou noc, krásné sny, řekne Vít tiše. A já přece taky nejsem tvoje holka! zakřičí za ním Viktorie.
Vít se do Viktorie zamiloval na první pohled. Přišla k nim do základní školy, když byl Vít v sedmé třídě. Od té doby seděla Viktorie se Vítem ve stejné lavici. Také ona měla Víta moc ráda a byli spolu téměř pořád. Jenže teď, když školu dokončili, Viktorie se hodně změnila. Už Víta neviděla po svém boku. Jak je tohle možné?, přemítá Vít. Sleduje, jak její Viktorii doprovází domů jiní kluci. Bolí ho na to pohledět. V těch chvílích si přísahá, že už se za ní nebude nikdy honit. Ale druhý den mu nohy stejně automaticky zamíří ke dveřím Viktoriina domu.
Viktorie už předem ví, že Vít posedává na lavičce u vchodu. Doufá, že ji jednou uvidí s jiným klukem a konečně dá pokoj. Proč tu sedíš každý večer? Na někoho čekáš? Vít zvedne hlavu a vidí před sebou cizí dívku. Okamžitě ho zaujmou její zářivé zrzavé vlasy a pihy, které jí zdobí tvář. Když se usmívala, byla neuvěřitelně kouzelná. Kousek od ní běhá stejně zrzavý pes. Vít pomyslí, že je to pěkně odvážná holka se psem. Usměje se a řekne:
Čekám na štěstí. Ale ono nikde není Možná se díváš špatně, odpoví dívka. Třeba bys měl vyrazit na procházku a hledat ho. Já se psem Frenkem tudy chodíme každý den. Nepůjdeš s námi? Ve třech si to možná užijeme víc. Vít se krátce zadívá k oknu Viktorie, potom vstane a odhodlaně říká: Víš co, já to zkusím. Viktorie je v šoku. Asi poprvé sedadlo na lavičce u jejich domu zůstává prázdné. Zpomaluje, ale Vít tam opravdu není. Pomalu kráčí k lavičce, kde Vít vždycky vyčkával.
Je prázdná, pomyslí si. Pak zpoza rohu zaslechne štěkání psa. Nakonec její pohled padne na dvě postavy v dálce. Pozná Víta vedle nějaké dívky. V srdci se jí vkrádá žárlivost. Je to poprvé, kdy na ni Vít nečeká. Uvnitř ní zůstává prázdno. A ta druhá holka Víta odvádí daleko od ní…