Pocházím z početné rodiny, kde byli táta, maminka, starší bratr, dvě sestry a já. Bydleli jsme v prostorném třípokojovém bytě v Brně, a otec k tomu ještě postavil velkou chatu nedaleko Blanska. Přesto jsme nikdy nebyli, řekl bych, vyloženě soudržná rodina. Děti, hlavně sestry, mezi sebou pořád sváděly nejrůznější šarvátky. Jak jsme dospívali, příliš se toho nezměnilo: naše vztahy zůstaly chladné a napětí mezi námi se spíš stupňovalo.
Brácha byl první, kdo odešel z domu. Po vojně se oženil a stal se uznávaným člověkem, ale pod vlivem své manželky, která naši rodinu z nepochopitelného důvodu neměla v lásce. Mají spolu dceru, a naši rodiče za ní čas od času jezdili. Bohužel, chladné přijetí ze strany švagrové proměňovalo tyto návštěvy spíš v povinnost než radost. Tak to šlo nějakou dobu, až před sedmi lety kontakt ustal úplně.
Moje nejstarší sestra Světlana se na začátku vysoké školy bezhlavě zamilovala do jednoho herce a pak školu nechala. Asi tři roky bloudila s jeho divadelnictvím po různých městech republiky, až se nakonec rozhádali a on ji opustil v neznámém městě. Rodiče jí nabízeli pomoc, ale ona z hrdosti vždy odmítla. Nejprve žila různě po kolejích, ale později nám oznámila, že se vdala. O tom, jak se poznali, moc nevím, protože od její poslední návštěvy uplynulo už deset let.
Druhá sestra, Libuše, byla vždy tou, která u nás doma sklízela největší pozornost a dostávala to nejlepší. Možná za to mohla její výjimečná krása. Ve škole nijak nebodovala, ale její životní heslo by mohlo znít: “Hodnota člověka je určena velikostí jeho peněženky.” Hned po maturitě si začala s klukem, jehož tatínek byl úspěšný podnikatel. Když ale přišla krize a rodinný podnik zkrachoval, Libuše si našla lepší partii kamaráda původního přítele, kterému finance nechyběly. Bydlí spolu už pět let a mají syna.
Já sám neměl život zrovna poklidný. Po vysoké škole jsem se oženil, narodila se nám dcera. Jenže moje žena propadla alkoholu a nakonec jsme se rozvedli. Do toho začaly zdravotní trable mých rodičů, takže jsem se roky rozkračoval mezi péčí o ně a o svou dceru. Od sourozenců jsem nikdy neviděl žádnou pomoc, přesto se dnes všichni hlasitě domáhají dědictví. Otec mi už dávno převedl chatu, ale myslím si, že bych měl spravedlivě zdědit i byt.
Co jsem se z toho všeho naučil? Ne vždy platí, že rodina drží pospolu, jak se říká v českých příslovích. Je třeba stát si za svým, ale i dokázat přijmout, že soudržnost se nezrodí sama od sebe. Věřím však, že slušnost a pevné hodnoty mají stále smysl, i když je někdy třeba nést následky sám.