Eliško, počkej. Dívka se otočí za hlasem. Ví dobře, že na ni opět čeká Petr před domem. Zase ty? A to tě to ještě nepřestalo bavit? Jsi tu už snad věčně! pronese Eliška. Petr jí nesměle podává kytici květin. Chtěl jsem tě jen vidět.
Eliška si květiny neochotně vezme a těžce vydechne. Co si s tebou jen počnu? Pochop, že mezi námi se nikdy nic nestane! říká rozčileně. Říkám ti to pořád dokola. Chováš se jak malý kluk. Nemůžu jinak. Třeba to jednou přejde. Nepřejde, dokud za mnou budeš pořád běhat. Říkala jsem ti to už stokrát! Ty pro mě nic neznamenáš! Nezlob se, Eliško, zloba ti nesluší. Dobrou noc, hezky spi, odpovídá Petr. A já nejsem tvoje přítelkyně! křikne Eliška.
Petr se do Elišky zamiloval okamžitě. Nastoupila na jejich základní školu, když byl on v sedmé třídě. Od té doby seděli spolu v lavici. Dívka měla Petra také ráda a byli spolu všude. Teď po maturitě se ale Eliška hodně změnila. Už neviděla Petra vedle sebe. Jak je to možné? přemítá Petr. Sleduje, jak Elišku domů doprovázejí jiní kluci. Bolí ho na to jen pomyslet. V takových chvílích si přísahá, že za ní už nikdy nepůjde. Ale další den ho nohy stejně zavedou až k Eliščinu domu.
Eliška už předem tuší, že Petr zase sedí na lavičce před vchodem. Doufá, že ji uvidí s jiným mužem a konečně ji nechá být. Proč tu sedíš každý večer? Na někoho čekáš? Petr se podívá nahoru a uvidí před sebou dívku. Hned si všimne jejích výrazných zrzavých vlasů a pih na tvářích, které ji dělají jedinečnou. Když se usměje, je neuvěřitelně roztomilá. Vedle ní pobíhá pes stejně zrzavý jako ona. Petr pomyslí, že je dívka trochu pichlavá, ale s roztomilým psem. Usměje se a řekne:
Čekám na štěstí. Ale zatím ho tady nenacházím Možná se díváš na špatném místě Co kdybys šel ven a zkusil ho najít? Matěj a já se tu procházíme každý den. Chceš se k nám přidat? Ve třech třeba budeme mít víc štěstí. Petr se zadívá do oken Eliščina bytu, pak se zvedne z lavičky a rozhodně odpoví: Víš co? Jdu s vámi. Eliška je hodně překvapená. Poprvé nenajde Petra na jeho obvyklém místě. Zvolní krok, ale lavička je prázdná. Eliška jde tam, kde vždycky čekával její Petr.
Je prázdná, pomyslí si. Pak zaslechne štěkání psa. O chvíli později zahlédne dvě postavy. Z dálky rozezná Petra a tu cizí dívku. Elišku zachvátí žárlivost. Je to poprvé, co Petr nečeká na ni. V srdci dívky se objeví prázdno. A ta neznámá ji odvádí Petra stále dálChvíli jen tak stojí, než si uvědomí, jak jí buší srdce. Najednou už nechce být tou, co utíká a všechno odmítá. Udělá několik rychlých kroků, ale ještě předtím, než k nim dojde, Petr se otočí a jejich pohledy se střetnou. V jeho očích zahlédne nový klid i nečekanou zvědavost.
Ahoj, Eliško, pozdraví ho zrzavá dívka, zatímco Matěj vesele skočí k Eliščiným nohám a zamává ocasem.
Petr se pousměje. Už chápu, že nemá smysl čekat jen na jedno štěstí. Možná je v životě víc cest.
Eliška se zahledí na květiny, které třímal v ruce kdysi pro ni, teď už pevně drží druhá dívka. V tu chvíli Eliška pocítí něco novéhoa je to smíření. Srdce jí sevře něha a zvláštní radost z toho, že příběh nekončí hořkostí, ale svobodou.
Přistoupí k Petru blíž, v očích jí jiskří slzy i úsměv. Hodně štěstí, Petře, řekne tiše. Možná, že ho konečně najdeš.
Možná už nacházím, odpoví on a pohladí psa, který vrtí ocasem jako šílený. Všichni tři se rozesmějí a vykročí do večerního města, každý vlastním tempem, každý s novou nadějí v srdci.
A lavička před domem zůstane tentokrát prázdnápřesně tak, jak má být, když se jeden příběh konečně posune dál.