Jak může matka udělat něco takového! Poslala svého čtyřletého syna do dětského domova, protože se o …

Dobré zprávy

A jak taková matka může žít mezi námi! Poslala své dítě do dětského domova, protože ho nechtěla léčit, a ten chlapec měl teprve čtyři roky.

Mám jednu kamarádku, jmenuje se Jaroslava. Přátelíme se už třicet let. Je úžasný člověk a byla by skvělou matkou, ale jí a jejímu manželovi nikdy nebylo dopřáno mít vlastní děti. Osud jim to nedal, a přesto se nerozešli, nejspíš kvůli lásce, kterou k sobě stále cítí.

Já sama mám dvě vlastní dcery. Jaroslava se stala jejich kmotrou koneckonců je mou nejbližší přítelkyní a bydlí jen o pár ulic dál. Proč taky ne. Dodnes vzpomínám, jak si Jaroslava hrála s mýma holkama, kolikrát s nimi zůstávala, když jsem to potřebovala. A pak jsme spolu plakaly v kuchyni, že ona ty svoje mít nemůže.

Pak mi jednoho dne zavolali její příbuzní a řekli mi o vzdálené sestřenici z otcovy strany, která se rozhodla dát svého syna do dětského domova. Lékaři mu stanovili těžkou diagnózu a nebylo peněz na léčbu. Jeho matka byla vždycky taková starala se jen o vlastní zábavu, chlapec ji vůbec nezajímal.

Jaroslava mi o tom všem vyprávěla a řekla, že cítí potřebu za tím dítětem jet a podívat se na něj. Jak mi pak povídala její druhá kamarádka, stačilo jí jediné setkání, jeden pohled do jeho smutných očí, a věděla, že si ho musí vzít k sobě. Její muž souhlasil.

Nebyla to pro ně lehká cesta. Přes rok jezdili po rehabilitacích a navštěvovali lékaře. Chlapec byl autista a přesto společně zvládli všechno, aby ho vytáhli na světlo.

Nevěřili byste, ale dnes je PETR už dospělý, má 24 let, dokončil vysokou školu s výborným prospěchem a pyšní se sportovními medailemi.
Včera jsem se vrátila z jeho svatbyA pokaždé, když přijede na návštěvu, rozesměje moji Jaroslavu novými historkami a obejme ji tak pevně, až se rozpláče štěstím. V jejich objetí není poznat, že nejsou pokrevní srdce vybírá svou rodinu samo. Díky odvaze a lásce mohla Jaroslava prožít mateřství v celé jeho hloubce a Petr našel domov, který ho nikdy neopustil.

Někdy spolu sedíme na terase, díváme se, jak se smějí moje vnoučata s Petrem, který jim ukazuje, jak se hraje badminton, a v očích Jaroslavy se lesknou slzy vděčnosti. Když mi potom zašeptá: “Tohle všechno bych neprožila bez odvahy věřit v nové začátky,” vím, že ta víra změnila nejen její život, ale i náš svět.

A tak někdy nezáleží na tom, jak cesta začala. Důležité je, kam nás dovede, a s kým po ní můžeme jít dál.

Rate article
Add a comment